Rusko a afghánské déja vu

USA se stahují z Afghánistánu, což v oblasti vytváří novou situaci. Rusko spolu s Čínou jsou na klidu v Afghánistánu zainteresované, budou tedy muset za region také převzít větší díl odpovědnosti.

Odchod americké armády a s ní i jejích spojenců z Afghánistánu není asi pro nikoho přílišným překvapením. Po dvaceti letech bojů s Tálibánem se nedá mluvit o nějakých výrazných úspěších, alespoň ne z hlediska kontroly území. O tom, jak moc se země změnila a čeho se podařilo či nepodařilo za celou dobu dosáhnout, se budou dohadovat odborníci na danou oblast.

S tím, jak Američané odcházejí, vzniká nová situace pro Moskvu. Ostatně, nejnovější a zdaleka ne první jednání mezi představiteli Tálibánu (paradoxně je v Rusku tato organizace považována za teroristickou a jakákoli zmínka o ní musí být doprovázena poznámkou právě o tom, že jde o teroristy) a ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem ukazují na to, že Rusko bude muset situaci v Afghánistánu sledovat a také aktivně převzít část odpovědnosti.

Tam, kde doposud mohlo říkat, že se mají starat Američané, bude muset najednou jednat. Že se do toho Rusku, ale ani Číně příliš nechce, to už daly obě země najevo kritikou amerického stažení jako předčasného a nezodpovědného.

Rusko, respektive Sovětský svaz, v Afghánistánu jednu velmi bolestnou zkušenost získalo. Jeho desetiletá válka stála jen podle oficiálních údajů patnáct tisíc životů sovětských vojáků. Přispěla k vyčerpání země i k rostoucí deziluzi z jejího vývoje.

Není ani divu, že se Moskvě nijak nechce do podobné akce znovu. Sergej Lavrov tak jasně vyloučil, že by se v Afghánistánu vojensky angažovali, dokud se konflikt odehrává čistě na území této země. Současné Rusko nedisponuje dostatečnými zdroji pro masivnější operaci, zvláště vzhledem k dlouhodobému nasazení v jiných oblastech, zároveň je jeho vedení schopné alespoň zčásti reflektovat i minulé zkušenosti, a to jak svoje, tak americké.

SSSR 1979 a Rusko 2021

Situace současného Ruska je samozřejmě ve srovnání se Sovětským svazem odlišná. S Afghánistánem přímo nesousedí, což by se mohlo zdát výhodné. Na druhou stranu však nemá zájem na destabilizaci Střední Asie, navíc chce hrát v regionu zásadní roli.

I proto odsouhlasilo pomoc Tádžikistánu při kontrole jeho hranic a vyjádřilo připravenost pomoci i jinak než jen finančně. Problémem však je, že Tálibán nemusí území Tádžikistánu dobývat. Sám příklad úspěšného islamistického hnutí může posílit podobné tendence uvnitř země, potažmo regionu. Pro Rusko je takové ideologické šíření ještě nebezpečnější a také pravděpodobnější než perspektiva vojenského střetu s islamistickým hnutím.

Zásadním faktorem bude i to, jak bude hnutí Tálibán vystupovat dále. Jeho nástup v devadesátých letech minulého století se nesl ve znamení náboženského fundamentalismu a podpory mezinárodního terorismu. V současné době se však jeho rétorika změnila, hnutí vystupuje jako relativně umírněné. Deklaruje i bezpečí pro vzdělané ženy, ochotu vést mírová jednání, což může být snaha získat si mezinárodní uznání, dokud nemá situaci stoprocentně pod kontrolou, spíše než reálná změna zaměření.

Navíc se v Afghánistánu, jmenovitě na severu země sousedícím s postsovětskými republikami, objevily i skupiny hlásící se k Islámskému státu, což vyvolává tlak i na něj. Tálibán do Moskvy přijel se smířlivou rétorikou, zároveň ale podpořenou vojenskými úspěchy, symbolicky korunovanými zajetím americké vojenské techniky. Od Moskvy nepožadoval nic jiného než to, aby se přičinila o zrušení sankcí OSN vůči hnutí.

Prozatím se nezdá, že by měla Moskva zcela jasno v tom, jak postupovat. Pro Rusko bude zásadní pochopit hlavní motivy a také další konání hnutí. Zároveň ale také nemůže úplně opomíjet vládu v Kábulu, byť zprávy o útěcích vojáků do Uzbekistánu, Íránu či Tádžikistánu neukazují na její bůhvíjakou schopnost kontrolovat situaci, popřípadě jiné síly, které Tálibánu nakloněné nejsou.

Pro Rusko, podobně asi jako pro další velmoci, by bylo ideálním stavem, pokud by zasedlo hnutí k jednáním s vládou v Kábulu a obě strany dohodly mechanismus, na základě kterého by mohly fungovat. To ale zní spíše jako zbožné přání, stejně jako deklarace o statisících vojáků vládní armády.

Druhou variantou je hrozba vleklé občanské války a uprchlických vln, které by mohly destabilizovat Střední Asii. To je spolu s plným vítězstvím Tálibánu a obnovením jeho teokratické vlády nejméně žádoucím scénářem, který však není, alespoň podle odborníků na region, nijak nereálný.

Pro Rusko představuje odchod Američanů z Afghánistánu situaci, kterou si vlastně samo přálo, když propagovalo multipolární svět namísto světa, kde byly Spojené státy jediným četníkem. Ponechme nyní stranou otázku, jestli takový svět vůbec někdy existoval. Američané a jejich spojenci, včetně Čechů, na dvacet let oddálili problém, který se nyní znovu vrací.

Rusko spolu s Čínou jsou na klidu či nějaké rovnováze v Afghánistánu přímo zainteresované, budou tedy muset za region převzít větší díl odpovědnosti. Zatímco dosud jejich boj proti náboženskému fundamentalismu, alespoň tak, jak jej oba státy vnímají, v Afghánistánu řešili Američané, kteří zaměstnávali Tálibán sami, nyní se s ním budou muset potýkat oni.

Američané a jejich spojenci na dvacet let oddálili problém, který se teď Rusku znovu vrací.