„Oživlý trilobit“a vyřešená záhada
Objemný spis barokního učence Bohuslava Balbína Miscellanea historica regni Bohemiae obsahuje i odstavec, který nedával spát záhadologům. Mimo jiné se v něm píše: „Ve věžích karlštejnského hradu ve velkém počtu hnízdí poštolky. Pro sebe a své potomky přinášejí ke svým hnízdům ze sousedních skal a jeskyní jakýsi velký druh hmyzu, který na jiném místě nikdo nikdy neviděl. Hlavu má lysou a podobnou želvímu krunýři, zbytek těla je obdélný, bez skořápky nebo ulity. Má čtyři nohy, ocas, který se ale nepodobá želvímu, nýbrž je tlustý, obrovský a škaredý.“
Po více než tři století byla identita tohoto živočicha záhadou. Balbínův popis nahrával spekulacím, z nichž ta nejfantastičtější byla zformulována v otázce spisovatele Otomara Dvořáka: „Nevyvinul se snad nějaký sladkovodní či obojživelný potomek trilobita a nepřežíval ještě ve středověku v jeskynních jezírkách Českého krasu?“
Nutno dodat, že šlo o otázku veskrze řečnickou. Kupodivu ale nemířila úplně špatným směrem. Nebo se to tak alespoň jevilo. Otomar Dvořák – a po něm i mnozí další – se nakonec přiklonil k názoru, že karlštejnské poštolky lovily listonohy letní.
Ti bývají označováni jako „oživlí trilobiti“, a ačkoli jde o nadsázku, pravdou je, že tito zvláštní vodní korýši byli nalezeni ve vrstvách starých 220 milionů let a jsou možná evolučně vůbec nejstaršími žijícími živočichy. V současnosti se vyskytují v různých periodických vodách, třeba i v kalužích na cestách nebo v polích, patří však k poměrně vzácným, kriticky ohroženým druhům.
Asi nejznámější lokalita s výskytem listonohů letních se nachází v Brdech. Před pár dny jsem se tam za nimi vypravil – a řeknu vám, byl to zvláštní pocit, sledovat je, jak rejdí v louži, a dívat se skrze ně do doby, kdy teprve začínal nástup dinosaurů.
Při jejich pozorování jsem se ale také znovu ujistil, že o nich Bohuslav Balbín rozhodně nepsal. Již dříve jsme spolu s kolegy Ivanem Rehákem a Jaroslavem Šimkem dospěli k názoru, že jím popisovaný tvor byl daleko spíš krtonožka obecná (tedy velký druh rovnokřídlého hmyzu), a když jsem se na listonohy letní díval v Brdech touto optikou, překvapovalo mě, jak je vůbec bylo možné vtěsnat do Balbínova popisu.
Nemají například čtyři nohy ani „tlustý, obrovský a škaredý“ocas, nemluvě o tom, že si neumím představit, jak by je ulovila poštolka. Naproti tomu krtonožky mají přední nohy uzpůsobené k hrabání a dva páry „normálních“nohou, nechybí jim ani Balbínem zmiňovaný „tlustý“ocas. A pro poštolky jsou jistě snadnou kořistí.
Vlastně mě při sledování listonohů až zamrzelo, že jsme vyvrátili tvrzení, které je spojovalo s Balbínovou záhadou. Na pozoruhodnosti a výjimečnosti jim to ovšem ani v nejmenším neubírá. A klidně se mi smějte, ale jejich pozorování pro mne zůstane jedním z velkých zážitků prázdnin.