Romantický ani sentimentální, přesto tklivý Kolibřík
Na italské literární scéně je známý dlouhá léta, v českém překladu se jako autor románu ke čtenářům dostává plnohodnotně až nyní. Spisovatel Sandro Veronesi se poprvé představuje románem Kolibřík, za který loni získal již druhé prestižní literární ocenění Premio Strega. V příběhu o očním lékaři Marku Carrerovi, jehož životem různorodě prorůstá motiv ztráty, se setkává fatalita s nicotností i vášeň s cudností.
Kolibříci patří mezi nejmenší ptáky, dovedou létat dozadu, do stran a umějí se relativně dlouho vznášet na jednom místě. Totéž platí i o Marco Carrerovi, protagonistovi Veronesiho románu, kterému se od dětství kvůli problémům se vzrůstem přezdívá právě po onom drobném, letu schopném živočichovi.
Setrvávat na jednom místě, věrný a oddaný, je Marcovou předností i slabinou. Když přichází o svou manželku. Když se stará o svou dceru i když se vyrovnává s dědictvím po rodičích.
Všechno okolo Veronesiho hlavního hrdiny se pohybuje, jen on zůstává statický. Alespoň tedy zvenčí, neboť uvnitř je jeho život plný pohybu a pnutí, které drží celou knihu pohromadě. Jeho život plní bolest, zrada a křivda, avšak i láska a smíření.
Znamenitý pozorovatel
Carrera je na více než třech stovkách stran v příběhu znamenitým pozorovatelem, přičemž totéž platí pro Sandra Veronesiho. Jeho postřehy o světě okouzlují svou přímočarostí a proměnlivostí.
Podává je různě – jako dialog i úvahy. Ta v kapitole Pohledy jsou tělo doslova přepisuje představy o intimitě, jiná z kapitoly Jedna šňůra, jeden Mág, tři trhliny zas zasazuje mezilidským vztahům a jejich budoucnosti tvrdou ránu. Dobře mířenou a přímou. „Mělo by být známo, jenže není, že o osudu vztahů mezi lidmi je rozhodnuto na začátku, jednou provždy, pokaždé, a že abychom předem zjistili, jak to dopadne, stačí se podívat, jak to začalo,“píše.
Básně i telefonické hovory
V oceněném románu italského autora, který letos oslavil 62 let, se odrážejí pravdy o partnerství, lásce i rodičovství. Nikterak romantické ani povzbudivé nejsou, tklivé však ano, natolik, že je snad možno říct, že se dotknou každého, kdo je ochoten se jim i celému Veronesiho příběhu otevřít.
Pohltit dokážou během pár minut, mají svou vnitřní logiku, a to mnohdy celkem překvapivě navzdory tomu, že chronologie vyprávění je značně zpřeházená a v románu se po kapitolách střídají formy vyprávění od korespondence přes básně až po telefonické hovory.
Prozrazovat závěr knihy recenzím nepřísluší, nezmínit však alespoň záchvěvy optimismu a možná až trochu utopické víry v budoucí generace, které se v něm objevují, by bylo přehlíživé. Kriticky na ně upozorňuje i sama překladatelka Alice Flemrová ve svém doslovu. Jejich vyznění nechť si však raději každý přeloží sám. To základní o Kolibříkovi zůstává řečeno už v samotném úvodním citátu od Samuela Becketta: „Nemohu pokračovat. Budu pokračovat.“Knihu vydalo nakladatelství Odeon.