Dojemní pivní borci odhalí Svéráz českého rybolovu
Na rozdíl od ruské komedie Svéráz národního rybolovu, kde si parta na svou výpravu přibalila k prutům šestnáct kartonů vodky, si hrdinové dokumentu Svéráz českého rybolovu potrpí spíše na pivo. U něj schůzují, plánují, rozdělují si úkoly a loučí se zasmušile s kamarádem, který letos nepojede, protože ho čeká chemoterapie.
Ztraceno v překladu
Ruští bohatýři omylem zabloudili do Finska, jejich tuzemští kolegové – ročně prý jich bývá patnáct tisíc – se účastní organizovaných zájezdů do Norska. Šestice tatíků, kterou sleduje dokumentaristka Ivana Pauerová Miloševičová, s sebou vleče krabice léků, guláše, okurky, ale kráčejí odhodlaně jako Avengers, a když v autobusu rozbalí svačiny, vyslechnou si varování, že „Noři jsou hákliví na třídění odpadu, tak bacha hlavně na plechovky od piva“. A že jich bude!
Kdo čeká odborné návody či takzvanou rybářskou latinu, nedočká se. Vysněný úlovek je sice stále ve hře, ale všednodennost se točí kolem tábornických lapálií, zpestřených ještě jazykovou zábavou ve stylu ztraceno v překladu.
Protestní spánek
Shánějí větší pekáče i hrnce, vaří knedlíky, opravují rozbitou loď, a když konečně vyrazí na moře, jehož chladná krása v tichých záběrech účinkuje, aniž by se vnucovala, po pár dnech dojdou k výmluvnému shrnutí: „Příroda je tu pěkná, ale pořád stejná, a ryby nikde.“
Kolik nakonec ulovili, dokument vlastně neřeší, podstatu expedice totiž objevuje jinde, u ranní kávy a večerního piva, v typicky mužské pospolitosti. Třebaže v telefonátu domů zazní přiznání, že právě zažili ponorkovou nemoc, že lékárnička je už prázdná a že přišel nejvyšší čas vyhlásit jeden den volna. Dojde dokonce na „protestní spánek“, přesto za všech okolností včetně zimy a deště přežívá ochota k chlapáckému vtipkování: „Ruka, kterou nekouřím, mi chladne.“
Nemluvě už vůbec o bizarním zranění, které si vyžádá improvizovanou amatérskou operaci s kleštěmi namísto skalpelu a s pálenkou zastupující dezinfekci.
Sled neměnných rituálů výhradně pánské dovolené může hrozit jistou jednotvárností, má však velkou výhodu ve skutečnosti, že Svéráz českého rybolovu neobsahuje žádné stylizované komentáře.
Nepoužívá berličky televizních reality show, kdy jednotliví účastníci sdělují přímo do kamery své postoje či pocity, drží se čistě situačního záznamu, z něhož vzájemné vztahy, napětí i momentální rozpoložení vyplynou samovolně a naprosto přirozeně. Jako odměnu za čistotu vyprávění pak osud snímku připraví skutečné drama, čtyřhodinový souboj s neviditelnou obří rybou, který až dojemně všichni spoluprožívají s udolaným nešťastníkem a poté neméně zaníceně probírají s norským znalcem, hrdým majitelem letité čézety.
Chlapi nepláčou?
Ač obklopeni turistickým pohodlím moderní doby, štamgasti jedné pivnice zkrátka vyzařují odvěkou klukovskou touhu po zálesáckých dobrodružstvích. Exotika nakonec nerozhoduje, na furiantské borce si hrají mezi fjordy jako doma na přehradě. Připomínají hrdé myslivce ze Slavnosti sněženek, i když možná jistou funkci splnil i fakt, že film točila režisérka – a před ženami přece chlapi nepláčou. Jen trochu.
65 %
Svéráz českého rybolovu