Tálibán ovládl nerostné bohatství za bilion dolarů
Afghánistán
Pod povrchem Afghánistánu se nacházejí nerostné suroviny v hodnotě minimálně bilionu amerických dolarů (21,7 bilionu korun). Po americké invazi odhalili geologové v zemi zhruba 2,2 miliardy tun železné rudy, 60 milionů tun mědi nebo 1,4 milionu tun kovů z vzácných zemin. Afghánistán disponuje také ložisky zlata, stříbra, zinku a lithia.
Kvůli strukturálním problémům země, které se za bezmála dvacet let amerického angažmá nepodařilo vyřešit, zůstala většina surovin nevytěžená a po pádu dosavadní vlády je mají k dispozici radikálové z Tálibánu.
Hnutí bylo už v minulosti částečně financováno z příjmů z ilegální těžby, nyní mu zřejmě pomohou těžaři a investice z Číny.
Ta na rozdíl od západních států hodlá s Tálibánem spolupracovat a mezi její hlavní zájmy patří právě nerostné suroviny. Význam kovů ze vzácných zemin v posledních letech stoupá díky jejich využití u technologií souvisejících s obnovitelnými zdroji energie. Lithium je zase nedílnou součástí baterií do elektromobilů a Čína produkuje nejvíc elektrických aut na světě.
Má také zájem o to, aby se situace v zemi co nejdříve stabilizovala. Nynější chaos totiž ohrožuje její projekty v sousedním Pákistánu, kde v rámci Nové hedvábné stezky buduje infrastrukturu za více než 50 miliard amerických dolarů.
Už od konce července, kdy se vrcholný představitel Tálibánu sešel s čínským ministrem zahraničí, deklarují čínská státní média zájem země o vyplnění vakua, které v regionu vzniklo po stažení amerických vojsk. Tálibán by prostřednictvím Číny mohl na oplátku získat alespoň částečné uznání na mezinárodním poli.
Ty záběry z počátku týdne byly šokující a ještě nedávno zhola nemyslitelné: vousatý bojovník Tálibánu se pohodlně rozvaluje v kanceláři donedávna afghánského prezidenta Ašrafa Ghaního, kalašnikov volně opřený o masivní, mramorem vykládaný nablýskaný stůl. V pozadí se družně baví několik jeho spolubojovníků.
Ty snímky měly obrovský propagandistický náboj.
Nejen pro Tálibán samotný, dozajista zvedly morálku i ostatním džihádistickým skupinám ve světě, od poboček al-Káidy v Mali či Somálsku po extremistické frakce působící v Iráku, Jemenu či Nigérii, od Sýrie a Indonésie po takzvané klávesové válečníky jásající ve svých domovech na Západě.
Pro ty všechny byl triumf radikálů z Tálibánu povzbudivou inspirací: tálibánci to dokázali, tak proč ne my? Podle odborníků se proto dá čekat, že až tyto organizace v brzké době posílí, pohrnou se k nim noví rekruti a také finance od sponzorů. Mnozí varují, že svět se může v dohledné době dočkat nové vlny útoků.
„Před dvaceti lety Bush vyhlásil konec Tálibánu. Ten byl ale trpělivý a pokračoval v džihádu,“prohlásil už v pondělí na svém webovém kanále Abdul Razzak Mahdí, prominentní džihádistický duchovní, který sídlí v opozičních oblastech Sýrie. „Takže muži ze Sýrie, spolehněte se na Alláha, sjednoťte své řady a inspirujte se příkladem Tálibánu!“dodal.
„Vítězství Tálibánu nad afghánskou vládou vytvořenou Západem je nejvýznamnější vzpruhou globálnímu džihádu od 11. září,“tvrdí Rita Katzová, zakladatelka organizace SITE Intelligence, která islamistické skupiny monitoruje.
„Tyto skupiny nyní vidí, že tálibánský model funguje, a budou ho chtít napodobit. Jednoduše takto: pokud nepolevíte v boji, váš nepřítel se nakonec zhroutí,“vyjádřil podobný názor také Aymenn Jawad Al-Tamini, bezpečnostní expert z Univerzity George Washingtona.
Když se nad tím trochu zamyslíte, přijde vám ohromující, že západní stratégové tento zlom nepředvídali, anebo předvídali, ale lehkovážně připustili.
Kam se hrabe Islámský stát
Pobočky hlásící se k al-Káidě už v minulosti kontrolovaly města či celé provincie v Sýrii a Jemenu, chalífát Islámského státu v době svého vrcholného vzepětí obsadil celou třetinu Iráku a Sýrie. To všechno však před nynějším husarským kouskem Tálibánu bledne.
Převzetí téměř kompletního Afghánistánu je pravděpodobně vůbec poprvé, kdy nějaká islamistická skupina drží otěže moci nad celým státem, v případě Afghánistánu osmatřicetimilionovým státem (v době pětileté vlády Tálibánu od roku 1996 neměli radikálové pod kontrolou zdaleka veškeré území).
S tím pak bezprostředně souvisí další problém, který může z této bezprecedentní situace vyplynout: sílící strach západních vůdců, že Afghánistán se pod vládou Tálibánu může znovu vrátit před rok 2001, tedy že se může stát útočištěm a výcvikovým táborem pro nejrůznější světové džihádistické skupiny. Případně že se země znovu propadne do chaosu občanské války, což ještě lépe umožní v tamních horách zakořenit džihádistickým skupinám. Tyto obavy nejsou od věci, byť Tálibán během loňského jednání s Američany slíbil, že něco takového nepřipadá v úvahu. Jeho současná vstřícnost a „státotvornost“se však může po nějaká době, až svoji moc stabilizuje, výrazně proměnit.
V posledních dvou desetiletích nedošlo na západní půdě k žádnému teroristickému útoku, o kterém by se dalo říci, že byl zorganizován na afghánské půdě. I to byl nezanedbatelný přínos tamní spojenecké přítomnosti. Západní vůdci by pochopitelně chtěli, aby tomu tak zůstalo i nadále. O možnost výrazně to ovlivňovat však nyní přišli.
Nedávná zpráva OSN uvádí, že v Afghánistánu a na afghánsko-pákistánském pomezí působí osm až deset tisíc zahraničních bojovníků, z nichž většina se řadí k džihádistickým skupinám. Ačkoli je pravda, že afghánský džihád byl vždy zaměřený dovnitř, Tálibán stále udržuje nejen ideologické spojení s těmito skupinami.
V této souvislosti vyslovil britský ministr obrany Ben Wallace následující výrok: „Naprosto se obávám, že al-Káida se do Afghánistánu vrátí“. Strach je to však mylný – al-Káida tam už dávno působí.