Jan Neruda na hnůj nepatří
Před sto třiceti roky, 22. srpna 1891, zemřel v necelých šedesáti letech básník, prozaik a novinář Jan Neruda. Kam s ním dnes, po tolika letech? Do chléva jako jeho proslulý slamník ještě rozhodně nepatří.
Pohřeb Jana Nerudy se stal vlasteneckou událostí a elegantně překryl poslední, poněkud složitější životní období uznávaného básníka a fejetonisty. Nerudovy verše se usadily v čítankách, žáčci se začali biflovat názvy bardových sbírek a pod taktovkou češtinářů rozebírali „Jak lvové bijem o mříže“, „Vzhůru již hlavu, národe“a jiné šlágry. Z Nerudy se stal jeden z pilířů české literatury a jeho dílo potrápilo mnoho generací školáků.
Kam s ním?
Loni v září někdo povalil na zem bronzového Jana Nerudu, který pozoruje Malou Stranu z úpatí pražského Petřína. Mohla to být pomsta za otázky k jedné malostranské povídce, které zaskočily maturanty v jarním didaktickém testu, ale spíš byla socha potrestána za antisemitismus, který kalil zejména poslední léta básníkova života. Ano, Jan Neruda nebyl bez chybičky a před námi v tomto čase morálního gruntování vyvstává nerudovská otázka: Kam s ním? Necháme velkého básníka v osnovách, hodinách literatury i maturitní četbě, anebo s ním naložíme jako s jeho pověstným slamníkem?
Je pravda, že malé škraloupy podobného rázu měly i jiné národní ikony, třeba Karel Havlíček Borovský a překvapivě i Tomáš G. Masaryk. Ale než se pustíme do odsudků, plivání, kácení soch a pročišťování učebních plánů, uvědomme si, že citlivý Neruda ve stáří velmi ostře vnímal národní otázky a pražští Židé měli trochu jiné priority, což jejich dřívějšího obhájce notně rozladilo. A když přidáme tvrdohlavou zarputilost příslušníků vyvoleného národa, která se zřejmě střetla se zarputilostí vizionářského básníka, jsou Nerudovo rozčarování a zatrpklost alespoň vysvětlitelné.
Básníci mívají křehké duše a podivné vrtochy. Proto nám ale často předají poselství, které moralisté bez chybičky nedokážou zachytit.
Nerudu bychom samozřejmě měli bránit a v hodinách češtiny ho dále ponechat. Ne kvůli biflování sbírek ani kvůli profláknutým Povídkám malostranským, které sice mistrně zachycují některé lidské typy a potvrzují naši zkušenost s pomluvou jako nepostižitelným hnusem, ale mladým jsou už trochu vzdálené. To nejlepší, co mohou rodiče i učitelé mladším generacím z Nerudova díla nabídnout, jsou hravé, dojemné a moudré Balady a romance. Dýchá z nich vliv francouzské literatury, kterou mladý básník pročetl v knihovně Joachima Barranda, u něhož Nerudova matka sloužila, a přece jsou to verše české, oslavující naši řeč, historii, přírodu i složitou národní povahu. Ale především tu najdeme v každé básni silný příběh, který dokáže oslovit i mladší čtenáře.
Nerudovy Balady a romance nepotřebují složité školometské rozbory. Užitečnější bývá rozdat jednotlivé texty skupinkám žáků a požádat je o dramatické ztvárnění dialogů. Tak vynikne krása veršů a vynoří se konflikty, které jsou i dnes velmi živé.
Ve škole nám příliš neříkali, že se velká část této Nerudovy sbírky opírá o motivy z Bible a křesťanské věrouky. Básníkův přístup k náboženství není přísný ani rigidní, láskyplně nás hladí a předkládá nám staré příběhy, jako by se staly včera. Světci a nebešťané se v nich potkávají s obyčejnými smrtelníky a celý barevný rej připomíná scény z vánočních a velikonočních her či obrázky z letních poutí.
Balada pašijová otevírá Balady a romance střetem Boha s ďáblem: „Byla rada kol božího trůnu/ svolána, by Satan měl svou vůli…“Z konfliktu lehce vyrůstá prožitá aktualizace Kristova příběhu: „Dej mu v kalich nevděk,/ onen nevděk, jenž až k nebi křičí,/ že ti, pro něž mladý život dává,/ sami ‚Kamenuj!‘ a ‚Na kříž!‘ řičí.“Ponurá atmosféra je zjemněna hned v následující Baladě horské – dětská naivní víra léčí bolest světa i rány Spasitele.
Balada tříkrálová a Balada štědrovečerní, zasazené do kulis venkovského betlémku, si pohrávají s obrázkem Jezulátka, jež uděluje lekce. Nejdřív sáhne do svědomí mudrcům, kteří se přihrnuli oslavit jeho narození, aby vzápětí připomnělo jakémusi Petrovi, možná rybáři z jihočeské vísky, že jeho Andulička je právě zralá na vdávání.
Slečna v Baladě májové se chce také vdávat, modlí se a čaruje jak žítkovská bohyně: „Houkla půlnoc. Holka klekla,/ prsten rychle s ruky svlékla,/ hodila jej varné v lůže./ ‚Svatá panno Petronillo!/... prosím, prosím, dej mi muže!/ Zajisté že muže svého/ každého z Tvé ruky beru,/ nepředpisuju Ti věru,/ svatá panno, nevybírám,/ nemysli si, že se vzpírám/ – jen ne, probůh, zrzavého!‘“A Balada rajská nás zavede k nebešťanům. Panně Marii se při vizitaci nelíbí kondice svaté Eližběty: „Poslouchej Ty, copak je to?/ Vypadáš jak neduživá/ i Tvá záře celá křivá/ ... každá patronka své lidi/ opatruje, v lásce řídí/ – koho pak jsem Tobě dala?“/ Svatá zdvihá oči černé/ a dí smutně: „Ženy věrné!“
Marii s Ježíšem potkáme i v závěrečné rozjímavé Baladě o svatbě v Kanaán. V ní se Neruda vrací k motivu Mariiny mateřské lásky, který se objevuje i v první Baladě pašijové.
Smrt dítěte prožívá v Nerudových verších stejně bolestně biblická Marie i bezejmenná venkovanka z Balady dětské: „Matka zdřímla na úsvitě./ Dítko vyjeveně hledí/ – v nožičkách mu Smrtka sedí./ Malá Smrtka, sama dítě/… Pojď děťátko, pojď holátko,/ na chvilečku, jen na krátko!/… Matička mi nedovolí/ a mě tělíčko tak bolí!“
A pak je tu Balada stará – stará! O všech Markétkách a Viktorkách, o všech zoufalých maminkách nemanželských dětí, které zvolí nejhorší možnou cestu, ze strachu, že je společnost zavrhne a potrestá, jako by potrestala Pannu Marii, kdyby jí Josef po andělské masáži nenabídl svou ochranu a zajištění.
Láska k národu
Kromě biblických motivů a mateřské lásky najdeme ve sbírce ještě jedno zásadní téma, které bylo naopak školákům od Nerudovy smrti až nezdravě zdůrazňováno, zatímco dnes se z něj pomalu stává společenské tabu.
Je jím samozřejmě láska k české řeči, české zemi, českému lidu a národu. V Baladě české se tato láska vtěluje do postavy rytíře Palečka: „Žil jednou v Čechách smavý rek,/ vám známý rytíř Paleček;/ on samý šprým a nápad byl,/ rád dobře jed‘ a dobře pil,/ a lidem dobře činil.“To on se každé jaro na osm dní budí ze spánku a „kraj český, jindy smuten, tich,/ je pojednou pak samý smích…“
Romanci o Karlu IV. jsme měli v čítankách všichni, na rozdíl od apokryfních anekdot nevadila ani komunistickým cenzorům. Největší Čech tu popíjí s Buškem z Velhartic, a než českému vínu i živlu přijde na chuť, lamentuje nad naší národní povahou: „Však jaká země – taký lid!/ Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,/ zda všimnou si jich Češi paličatí/ – buď svatý rád, když není bit!/ Jak bych zde mlátil otep slámy!/ Nechť chci co chci, za krátký čas/ se všechno jinak zvrhne zas/ Mám já to bídu s vámi.“
A do třetice k tématu národa Balada o duši Karla Borovského: „Sotva všichni svatí spolu/ k zlatému zasedli stolu,/ už zas znějí pádné rány/ buch, buch! od nebeské brány./ Je tu zas ta duše hříšná,/ zarputilá, tuze pyšná,/ opírá se celým tělem,/ do vrat našich buší čelem.“
S Havlíčkem Nerudu spojovala nejen novinářská práce a ironie, kterou oba kořenili verše. Proto dnešní vzpomínání zakončím modlitbou, která hříšnou duši Karla Borovského nakonec dostane do nebe a kterou si nepochybně často opakoval i malostranský bard: „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, by nám Bůh dal, co dal Tobě, náš by jazyk neshnil v hrobě!“