Mohl jsem umřít, říká Krejčí
Bolavá záda? Ne, plicní embolie. Ladislav Krejčí, záložník fotbalové Sparty, měl v létě namále. Proto s návratem nespěchá.
Už je to zase on. Ten pohodář, kterému co chvíli rozzáří tvář upřímný úsměv. Třeba když vypráví, co mu mimo jiné daly čtyři roky v Boloni: „Snažím se i tady žít tak, jak se žije tam. Žádný stres, klídek, dobré jídlo, kafíčko.“
Na začátku srpna ovšem Ladislav Krejčí v dobré náladě nebyl. V sobotu dal sparťanský záložník gól Liberci, v neděli v klidu zvládl pozápasový trénink a pak z ničeho nic skončil v nemocnici s plicní embolií. Zjistil, že mu šlo o život. Proto bude dnes během šlágru s Plzní jen nervózně mačkat palce na tribuně. Kdy se vrátí na trávník, to sám netuší.
Fakt nevíte? Ani přibližně?
Uvidíme, nechci nic uspěchat. Dostal jsem léky na tři měsíce, pak půjdu na další vyšetření a podle něj se uvidí, jak s tréninkem.
Je na místě se optat: Jak vám je?
Teď už dobře, nic nebolí, musím to zaklepat. Jen je to nezvyk, protože takovou pauzu jsem měl asi jen v sedmnácti, když jsem si zlomil zánártní kůstku při halovém turnaji v O2 areně. Stál jsem asi čtyři měsíce, to bylo taky dost. Ale jinak byl tenhle případ úplně jiný.
Tušíme, že hlavně nápor na psychiku.
Věřte mi, nejsem bolestínek. Když doléčím fotbalové zranění, nebojím se. Měl jsem zlomeninu v obličeji, hrál s maskou a hned šel do souboje, aniž bych nad tím přemýšlel. Nikdy jsem si neříkal: Tam nechoď, tohle nedělej. Ale teď? Ještě před čtrnácti dny jsem to v hlavě měl.
Co se v ní honilo?
Než mi všechno docvaklo, tak jsem se v nemocnici ptal, jestli můžu odpoledne na trénink, že druhý den hrajeme s Monakem. A že prý ne. Tak stihnu aspoň odvetu? (smích) Ale jak se se mnou lékaři bavili, postupně mi docházelo, že to mohlo skončit špatně. Že jsem mohl – nedejbože – i umřít.
Drsné.
Jo, ale logicky o tom přemýšlíte. Co kdyby se sraženina nezasekla v plicích, ale v mozku? Těžko se to popisuje, prostě máte strach. Chvíli jsem i uvažoval, že zajdu za psychologem.
Nakonec to nebylo potřeba?
Překonal jsem to sám, už je mi fajn. Chodím do kabiny, trávím hodiny v tréninkovém centru na Strahově, přijdu na jiné myšlenky.
Je pro vás těžké o tom mluvit?
Ani ne. Od začátku bylo lepší, když se někdo zeptal a já se o tom mohl pobavit. Jen mi vadilo, když mi lidi říkali: Buď rád, jak to dopadlo, mohlo být hůř! Mysleli to dobře, ale mně to moc nepomáhalo.
Co se vlastně dělo předtím, než jste skončil v nemocnici?
Právě že dlouho nic, všechno bylo v pohodě. Strávil jsem odpoledne s rodinou, hrál jsem si s dětmi a někdy v deset večer šel spát. Hned jsem usnul, žádný signál, že by něco bylo špatně.
Ale bylo.
Po půlnoci jsem se probudil. Píchalo mě v zádech, na hrudníku, hůř se mi dýchalo. Myslel jsem, že mám zablokovaná záda, nepřišlo mi to jako taková bolest, abych to musel řešit. Skříplé nervy už jsem párkrát zažil, tak co. Ale pořád jsem se v posteli kroutil, protahoval, až to bylo manželce divné. Ptala se, jestli nemá zavolat rodičům, aby mě odvezli do nemocnice.
Tím vás vlastně zachránila, ne?
Zřejmě jo. Nejdřív jsem nikam jet nechtěl, ale pak mi přišlo, že se ten stav zhoršuje, byla to divná bolest. Cítil jsem na plicích tlak, jako bych nemohl dodýchnout. Tak jsme jeli.
Co se dělo v nemocnici?
Když jsem přijížděl na pohotovost, říkal jsem si: Fajn, něco mi píchnou, dají infuzi a dopoledne půjdu na trénink. Rentgen plic byl v pořádku, zato výsledky krve se doktorům nelíbily. Poslali mě na CT vyšetření, kde se zjistilo, že mám plicní embolii a že si mě tady nechají.
Co vy na to?
Nejdřív mi úplně nedocházelo, jaký mám problém. Jen jsem se bál usnout, aby se mi bolest nevrátila. Doktoři mi pak dali infuzi, díky které se sraženina rozpustila. To už jsem byl mimo nebezpečí.
Zažil jste v životě horší chvíle?
Až zpětně člověk přemýšlí, co všechno se mohlo stát. Víte, já si život užívám. Jsem absolutně spokojený, mám úžasnou rodinu, dělám, co mě baví. Proto mě to trochu vyděsilo. Došlo mi, že o všechno, co mám, jsem mohl vmžiku přijít.
Vyptával jste se doktorů, co vám hrozilo?
Spíš jsem se zajímal, jestli nepřijdou další komplikace. Ujišťovali mě, že když budu poctivě brát léky, tak ne. Chci moc poděkovat všem, kdo se o mě ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích starali – viděl jsem, že doktoři i sestřičky jsou profíci, a chovali se úžasně.
Zjistili, co embolii způsobilo?
Testy nic neukázaly. Zkoumali mi srdce, dělali sono orgánů, jestli nejsem nemocný. Nebo jestli nemám v žilách na nohou tromby. Všechno negativní. Došlo i na genetické testy krve, jestli nemám špatnou srážlivost. Taky v pořádku.
Takže?
Doktoři říkali, že u dvaceti procent případů se na příčinu nepřijde. Mohl to být kontakt při zápase. Třeba jsem dostal ránu do kotníku a sraženina putovala... Asi se to už nezjistí.
Fakt je, že i vzhledem ke zdravotním peripetiím vám zatím návrat do Sparty nevychází úplně podle plánu.
První sezonu jsem si určitě představoval jinak. Abych hrál dobře, musím být natrénovaný, nadupaný, mít zápasové zatížení. Já přišel zraněný, vynechal jsem přípravu, pak jsem chytil covid, v zimě zlomenina v obličeji... A když jsem měl teď naběháno a vypadalo to dobře, přišla embolie. Čekal jsem víc – a chápu lidi, že to viděli stejně.
Jak jste kritiku bral?
Rozumně. Na koho jiného by měla směřovat? Fanoušci si pamatovali, jak jsem hrál dřív, a najednou to nebylo ono. Umím to přiznat. Nejsem Tomáš Rosický, který rok a půl nehrál, vlezl na hřiště a byl fantastický. Já musím být fyzicky na top úrovni, abych mohl po lajně jezdit.
Říkal jste, že se do Sparty vracíte, abyste měl zase z fotbalu radost. Máte ji?
Jo, to se mi splnilo. Těším se na každý trénink, do kabiny, i teď jsem tam skoro pořád. Užívám si to.
V Boloni vám radost chyběla?
Během druhé sezony určitě. Šel jsem si to ráno odtrénovat a pak hned domů. Trenér Donadoni mě posadil na lavičku a šlus. Když jsem se ptal, co se děje, opakoval: Trénuj, počkej si na šanci.
Ale ta nepřišla.
Kdybych slyšel: Jsi takovej a makovej, něco mi na tobě vadí, tak to vezmu. Ale tohle mě ubíjelo a fotbal mě nebavil. Další trenér Mihajlovič jednal na rovinu a já nakonec zůstal ještě dva roky. Ale když se pak ozvala Sparta, nebylo co řešit.
I podle tetování na pravé ruce vidím, že jste pražský patriot.
Mám tam Týnský chrám, Karlův most, muzeum. K tomu tramvaj dvaadvacítku, kterou jsem jako kluk denně jezdil z náměstí Míru na Marjánku do školy.
A už tehdy jste snil o Lize mistrů, která vám zatím utíká.
Mám ji vysoko, ale titul je ještě výš, i když už ho mám. Chtěl bych brzy ve Spartě zažít obojí.