11. září: evakuovali mě z Pentagonu
Už jsem si zvykl na to, že jsem taková atrakce. Byl jsem v Pentagonu. Samozřejmě 11. září 2001 a přesně v době, kdy do něj narazilo letadlo. Jeden známý mi později řekl: „Můžeš si napsat do životopisu, že jsi přežil teroristický útok na Pentagon.“
Zarazilo mě to. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že by se to týkalo osobně i mne.
Ale když mě představovali Lauře Bushové, tehdy první dámě Ameriky, i jí řekli, že jsem „Pentagon Survivor“.
Kdyby věděli, že jsem se jím stal vlastně z lenosti...
Prchal jsem z Pentagonu, aniž jsem věděl, před čím. Z lidí před očima byly najednou jen šmouhy. Ne že bych to dnes prožíval nebo si to přehrával před spaním, ale všechno si pamatuju do posledního detailu.
Třeba to, že pozdě odpoledne v pondělí
10. září jsem si cestou do hotelu koupil v jednom washingtonském knihkupectví knížku The Coming Anarchy, Nastávající anarchie. Ta kniha předpovídá chaos, zmatek a zmar v Africe, Jižní Americe a Asii. Ale stalo se něco úplně jiného. Druhý den bylo
11. září 2001 a zmar a zmatek právě dorazily do Ameriky.
Mrakodrap kouří. No a?
Vím přesně, co jsem dělal ve chvíli, kdy jsem to zaznamenal. Stál jsem v hotelovém pokoji a zapínal si kalhoty. Vyšel jsem právě ze šatny a s překvapením jsem zjistil, že na obrazovce je vidět kouřící věž Světového obchodního centra. Bylo krátce před devátou a já jsem si ani v nejmenším nemyslel, že to udělali teroristé a Usáma bin Ládin. Ani mě to nenapadlo.
Pomyslel jsem si, že pilot toho malého letadla, které do mrakodrapu narazilo, byl pěkný pitomec.
Až druhá myšlenka patřila těm lidem uvnitř.
Třetí myšlenka patřila hodinkám. V devět jsem měl být dole v recepci. Už mám minutu zpoždění. Škoda, že se nemůžu dívat. Dnes, když už vím, co vím, připadá mi to absurdní. Ale tehdy nikdo nebyl připraven na nic z toho, co se právě rozehrávalo. Pokračování však bylo ještě šílenější.
Šel jsem totiž do Pentagonu.
To bylo tak: den předtím mi zavolala paní, která se starala o naši skupinu čtyř českých novinářů, a řekla mi, že v úterý dopoledne nám vypadl program, a že tedy můžeme dělat, co chceme sami.
Zareagoval jsem mazaně: pokaždé, když jsem byl ve Washingtonu, jsem si říkal, že už tam musím zajít a napsat reportáž Turistou v Pentagonu. Přišlo mi neuvěřitelné, že na tak důležitém místě dělají turistické prohlídky jako u nás na Karlštejně. Jdete po chodbách kolem kanceláře ministra obrany, vidíte taneční kroužek, holiče a tak. Skvělé téma, jenže tam byly vždycky fronty. Tak mě napadlo, že Američané mi zařídí, abych nemusel čekat frontu.
Zařídili. Volali večer. Jenže to taky řekli kolegům a ti chtěli jít taky. Nejdřív se mi to nelíbilo, pak jsem souhlasil.
Ráno jsme se měli sejít v recepci přesně v devět.
Sjel jsem dolů s několikaminutovým zpožděním. Ještě jsem napsal kolegovi Petru Pravdovi do redakce esemesku, že později k tomu hořícímu mrakodrapu něco napíšu, ale teď nemám čas, protože jdu do Pentagonu.
Když jsme tam metrem dorazili, čekali jsme několik minut, až pro nás přijdou. Fronta byla zase dlouhá. Vím, že jsem se bavil se dvěma kluky, kteří měli na zádech bágly a hovořili mezi sebou česky. „To by mě nenapadlo, že Čechy potkám i tady,“řekl jsem jim.
V tu chvíli se staly dvě věci skoro najednou.
Nejdřív mi zapípal mobil. Textovka od Petra. Ta slova mám dodnes vypálena do mozku: „Dalsi letoun narazil do druhe budovy WTC. Zrejme teroristicky utok. Kde jsi?“
Napsal jsem odpověď, že v Pentagonu, ale nešlo mi to. Myslel jsem na to, co mi napsal. Útok na mrakodrapy? A letadlem? Co je to za pitomost? Pak, ve chvíli, kdy jsem odeslal odpověď, jsem uslyšel ten řev, který se blížil chodbou.
Tím to pro mě všechno začalo. Černoška v uniformě běží naším směrem. A hystericky křičí. Pomyslím, si, že je to strašně neprofesionální chování. Těch lidí tady!
Její kolegyně ji konejší a říká cosi jako: „Francisca!“Vypadá to, jako by se právě dozvěděla, že ji opustil muž. Takhle to vyhodnotím.
Jenže pak slyším, jak ta opuštěná hysterka říká: „Bomba!“
Náhle se ozývá něco z reproduktorů. Je tomu špatně rozumět. A najednou do haly začíná svítit slunce. Zeď se rozestupuje. Vůbec to nechápu.
Neuvěřitelné... Otevírají ji jako vrata hangáru.
V hlavě mi secvakne. To, co slyším z reproduktoru, je slovo evakuace. Najednou funguju. Detaily jsou náhle úplně jasné, ostré, vnímám i puntíky na šatech kdesi přede mnou. Běžíme. Dav nás táhne. Utíkáme jako stádo. Bez přemýšlení.
Jsem venku. Stojíme na parkovišti a koukáme, co se děje. Jsou nás tady snad tisíce.
Je ticho, krásný den. Modrá obloha, svítí slunce.
A nad Pentagonem se zvedá mastný černý dým. Je to na druhé straně.
Hlava mi to moc nebere. Smrt vstoupila do Pentagonu tiše. Výbuch na odvrácené straně nebyl ani slyšet. Obrovská budova se ani nezachvěla.
Pokračování na protější straně
Smrt vstoupila do Pentagonu tiše. Výbuch na odvrácené straně nebyl ani slyšet.