Je otázka, proč mě nestíhají, líčí skrytý umělec Epos 257
Epos 257. Jeho obličej i pravé jméno zůstávají roky skryté, o to víc pozornosti však poutá samo dílo. Mnohdy provokativní, pro některé kontroverzní a rozhodně neotřelé.
Oplocení pražského „Hyde Parku“na Palackého náměstí, kterého si úřady 54 dní nevšimly. Dražba igelitky bankovek v hodnotě 878 tisíc korun za 1,1 milionu. Z billboardu vyřezané a následně zarámované portréty prezidentských kandidátů z roku 2013. To jsou jen příklady a stručné charakteristiky projektů, za kterými stojí umělec, jenž vzešel z pouliční scény. Ulice, respektive veřejného prostoru se přitom drží dodnes. Je jedním z hlavních témat jeho tvorby. I v rámci aktuální výstavy Vanitas v Centru současného umění DOX.
Vanitas poukazují na marnost lidského úsilí. Není to v kontradikci se vším, co umělec dělá?
Záleží, jak se na to budeme dívat. Když se člověk ponoří do takového nihilismu úplně, tak co pak dává smysl? Všechno se dá rozložit a zpochybnit napadrť.
Bude vám čtyřicet. Neopouští umělce s věkem nutkání jít do některých kontroverzí?
Ano, čím je člověk starší, tím víc vidí, že svět není černobílý. Vnímám ale, že některé věci se nezmění, pokud se vůči nim nevymezíme.
A tak vylezete na billboardy, řežete do nich, abyste upozornil na to, že mnohé reklamní plochy nesplňují předpisy a hyzdí krajinu. Štve vás víc vizuální, nebo principiální stránka věci?
Obojí! Frustruje mě, jak moc jako společnost zůstáváme ve vleku minulosti a polistopadové transformace. Ono to vypadá, že se něco řeší, ale stačí se podívat, jak je to nakonec s dodržováním a vymáháním pravidel a norem ve veřejném prostoru. Oproti tomu tady máme úpěnlivou byrokracii, která brání spoustě smysluplných věcí. Ta dvojakost je šílená.
Rádi vás řadí do škatulky umělec-aktivista. Vnímáte se tak?
Ano i ne. Na jedné straně stojí vizuální stránka díla a na druhé vztahová, koncepční – mě zajímá konfrontace obou. To je myslím i přednost mé práce. A mnohé to samozřejmě rozčiluje. Od kustodů z výstavy Dýmová hora (o současném bezdomovectví v Praze, pozn. red.) vím, že si mnozí regulérně stěžovali. Že něco takového nepatří do muzea.
Proč by nemělo?
Asi proto, že to dost jasně vypovídá o stavu společnosti. Vzdálenosti se díky technologiím a globalizaci zkrátily, propasti se však vytvořily mezi blízkým světem. To, co se děje v křoví kousek od našeho bydliště, nám může být vzdálenější než exkurze do deštných pralesů. Rád bych se o něco takového pokusil a zaarchivoval, ale sháním na to finance, které teď nemám.
Peníze. To bude významné téma pro umělce, který příliš netvoří díla, jež si někdo pověsí na zeď.
Je to složité. Sám to teď řeším. Před dvěma lety, když jsem začal studovat doktorát na AVU, jsem se rozhodl, že půjdu do umění se vším všudy a vzdám se svého podnikání. Ve výsledku to ale situaci jen zkomplikovalo. Když umělec vedle své tvorby ještě pracuje, tak má na jednu stranu svobodu, že není odkázán jen na prodej umění, na druhou stranu však neustále bojuje s tím, že se umění nemůže dost věnovat.
Takže umělec prostě musí snížit svůj komfort?
Záleží, o koho jde. Já nechci uhýbat ze svých hodnot a dělat za každou cenu umění, které se prodává.
Přitom to může působit, že jste umělec, který se uživí, když umíte prodat igelitku peněz v hodnotě 887 tisíc za 1,364 milionu.
Ano, ale bez aukčních poplatků to bylo jen 1,1, tudíž můj „zisk“byl menší než samy aukční poplatky. Jenže ono to stejně padlo celé na produkci, protože jsem do toho ještě platil kustodky, které směňovaly v galerii peníze.
V rámci přípravy na Dýmovou horu jste žil přes tři týdny s bezdomovci. Láká vás takový další extrémní zážitek?
Potřebuju věci osobně zakoušet, rád se vydávám za svou komfortní zónu. Během pandemie jsem strávil několik dní poustevničením na opuštěném železničním stožáru. Jinak si užívám života v zahrádkářské kolonii, kde bydlím.
Prý jste si taky mohl zkusit, jaké je to ve vězení.
To mi dal vybrat soudce za nějaké graffiti. Přišel peněžitý trest a kdybych ho nezaplatil, šel bych si sednout. Skutečně jsem nad tím uvažoval, ale bylo mi osmnáct...
Tvář a pravé jméno stále skrýváte kvůli policistům?
Mně už je to trochu jedno. Myslím, že policajti vědí, kdo jsem. Jsem o tom vlastně přesvědčený. Takže se spíš trochu držím v zajetí sama sebe a už je to nějaká image. Začínám koketovat s myšlenkou, že bych z toho stínu vystoupil. Pořád mi ale vadí představa, že bych musel ukazovat obličej do médií. Je pro mě cennější chránit si soukromí.
Když jste řezal do billboardů, tak vás nikdo nechytil?
Ani jednou, jsem už zkušený, mám letitou praxi skrze graffiti a tady platí pravidlo „pod svícnem je největší tma“, takže hezky v dělnickém obleku za bílého dne.
Ani vás nikdo neudal?
Vím, že na mě byla podána nějaká trestní oznámení. Zatím se ale kupodivu nic neděje. Je pro mne otázka, proč mě nestíhají. Zveřejnil jsem video, regulérně se k tomu přiznal, jsem na něm poměrně rozpoznatelný, a nic. Jestli to jsou osobní sympatie vyšetřovatelů nebo nějaké tlaky shora, nevím. Billboardový byznys je úzce propojen s politikou, upozorňoval jsem na to, a tak je dost pravděpodobné, že si spočítali, že je jednodušší mě nechat být.
Na podzim uvedete výstavu Alter Ego. O čem bude?
Když jsem připravoval výstavu Kořeny, větve, šlahouny, procházel jsem místa, která jsem znal díky graffiti, odvrácenou tvář města, a narazil na zapomenutý zápisník s telefonem.
Čím vás to zaujalo?
Přišlo mi, jako bych některé věci v něm psal sám. Zvláštní mentální propojení. Fascinovalo mě to i děsilo. Řekl jsem to svému kamarádovi ze střední, Janu Lesákovi, který mi kurátoroval výstavu v Berlínském modelu, a toho to taky zaujalo.
Komu ty věci patřily?
Mirkovi Čáslavkovi, herci z filmu Mandragora.
Ten film o chlapecké prostituci?
Přesně tak. Je to film, který se stal pro tehdejší klubovou generaci kultem a zůstává jím dodnes. Mirka jsem kontaktoval, dalo mi to tenkrát práci. Hodně se mi otevřel, rozkryl mi celé zákulisí filmu, jde o citlivé téma. Mandragora mu změnila život, v dobrém i zlém. Tehdy o tom prostředí nic nevěděl, přistoupil k tomu jako herec, ale najednou se dotkl světa drog, dětské prostituce a věcí, které byly společenské tabu devadesátých let. Na projektu pracujeme spolu, je to pro něj experiment. Otevřel svoje soukromí a jde doslova s kůží na trh.
Takže další kontroverze?
O kontroverzi primárně nejde. Připravujeme výstavu na konec října do galerie NoD, která se shodou okolností nachází nad legendárním klubem ROXY. Bude to pomník odvrácené tváři devadesátých let.