Padesát let politiky jedné Číny

Před půlstoletím se stala Čínská lidová republika členem OSN a mezinárodní společenství začalo uplatňovat tzv. princip jedné Číny. Jaký historický kontext tato událost měla a co z toho vyplývá pro Českou republiku dnes?

Čínská lidová republika (ČLR) se po sbližování se Spojenými státy na počátku 70. let 20. století začala dostávat z mezinárodní izolace. Pro tento proces se vžil pojem „pingpongová diplomacie“, protože právě skrze tento sport se začaly bořit diplomatické hranice mezi oběma zeměmi. ČLR se před padesáti lety, 25. října 1971, podařilo v Organizaci spojených národů získat pro svůj vstup většinu hlasů (76 hlasů pro včetně Československa, 36 bylo proti, 17 se hlasování zdrželo). OSN jako mezinárodní organizace svrchovaných států touto rezolucí číslo 2 758 oficiálně přijala Čínskou lidovou republiku za jediného zástupce Číny.

Tento krok zohledňoval faktickou moc komunistické Číny nad územím o téměř 10 milionech km2 s tehdy 850 miliony obyvatel. ČLR tak nahradila předešlého zástupce Číny v OSN, Čínskou republiku na Tchaj-wanu, která reálně ovládá pouze 36 000 km2 s tehdy 15 miliony obyvatel. Celou Čínu tak rozhodně nereprezentovala. Následně Tchaj-wan, aby si zachoval tvář, z OSN vystoupil.

Vtahováním ČLR do mezinárodní politiky na úkor tehdejší Čankajškovy diktatury na Tchaj-wanu, včetně získání členství v OSN, posilovaly USA především vlastní pozici proti Sovětskému svazu a v Číně získávaly i mediátora do tragické války ve Vietnamu. Sbližování Spojených států a Číny vrcholilo spuštěním čínských reforem a navázáním oficiálních americko-čínských vztahů v roce 1979.

Sen o čínské demokracii

Za jednoho z otců politiky „vtahování Číny“do mezinárodního společenství se považuje diplomat, politik a politolog Henry Kissinger. Tato strategie měla vedle posílení protisovětského tábora ještě další cíl – postupně změnit Čínu v demokratickou zemi západního typu. Až o třicet let později se definitivně ukázalo, že se čínské autoritářství v západní demokracii nezmění. Dlužno dodat, že si západní země teprve začaly uvědomovat, že celá Asie byla, je a bude odlišná a demokratický multikulturalismus v euro-americkém pojetí je zde prakticky neaplikovatelný. Naposledy jsme se o tom nakonec mohli přesvědčit v Afghánistánu.

Tchaj-wan zatím, po opuštění OSN, zůstal vojenskou diktaturou generalissima Čankajška (1887–1975) a jeho syna Ťiang Ťing-kuo (1910–1988), který však Tchaj-wan v 80. letech ekonomicky reformoval a spustil rovněž politické změny, vedoucí k demokratickým volbám. Čankajškova Národní strana Kuomintang (KMT, založena 1894) vedla zemi až do konce 20. století, kdy prošla krizí a kdy zesílili její političtí soupeři, zejména současně vládnoucí Demokratická pokroková strana (DPP, založena 1986).

Vláda Čínské lidové republiky v posledních dekádách paradoxně podporuje Kuomintang, protože má shodnou koncepci Tchaj-wanu jako součásti jednotné Číny. Oproti tomu Demokratická pokroková strana se hlásí k nezávislosti Tchaj-wanu. Dobré vztahy ČLR a prezidenta Ma Jing-ťiou (KMT, 2008–2016) vystřídaly napjaté vztahy za prezidentky Cchaj Jing-wen (DPP, od roku 2016).

Toto zostření vztahů lze do určité míry vidět i jako tchajwanskou reflexi změn v politice USA. S odchodem prezidenta Baracka

Obamy a nástupem Donalda Trumpa (2017–2021) přešly totiž USA od původní koncepce „vtahování“a spolupráce s Čínou ke konfrontační politice „vylučování Číny“.

Toto otočení kormidlem zahraniční politiky USA se ostatně projevilo i v našem domácím prostředí. Některé organizace – více či méně skrytě financované zejména prostřednictvím nadace National Endowment for Democracy – rozehrály v tuzemském veřejném prostředí hru, která nemá daleko k období mccarthismu 50. let v USA. Tedy k období, kdy se bez ohledu na důkazy obviňovali lidé z podvratné činnosti. V síti tohoto „honu na čarodějnice“tehdy uvázli například Albert Einstein, Charlie Chaplin nebo i náš Jiří Voskovec.

Domácí čínský klacek

Není jistě náhodou, že právě minulý týden zavítala do ČR a dalších evropských států tchajwanská obchodní delegace, bezprostředně následovaná návštěvou tchajwanského ministra zahraničí Josepha Wua. Také není těžké domyslet si, kdo tuto návštěvu v České republice pomáhal organizovat, a nepřekvapilo, kteří politici se zvěčňovali před televizními kamerami jako nositelé jediného správného pohledu na svět.

Otázka jedné Číny se tak poněkud nešťastně stala municí českého vnitropolitického boje. Tento nestátnický přístup, obohacený o špionománii a moralizující narativ, má však negativní dopad na aktivní část české společnosti spolupracující s čínskými partnery v hospodářské, vědecké, kulturní nebo sportovní oblasti. Těm to nejen zhoršuje možnost vstupu do Číny, ale poškozuje to i budoucí potenciál partnerství s rostoucím množstvím čínských subjektů v Evropě.

Paradoxně právě jen široký a reciproční vstup českých a evropských subjektů do Číny je, podle mého názoru, jedinou skutečnou možností, jak vnášet do Číny naše myšlení a něco tam reálně měnit k našemu obrazu vidění světa. Cíl máme všichni stejný, jen metody a cesty volíme až tragicky rozdílně.

Otázka jedné Číny se poněkud nešťastně stala municí českého vnitropolitického boje.