Na řízení aut lidé často nestačí. Ať už se řídí sama

Začátek uplynulého víkendu ukázal, jak se českým silnicím a dálnicím křivdí. Pořád se na ně nadává, pořád se jim spílá, pořád se nad nimi lamentuje. Že na nich doprava vázne, že se na ně nedá spolehnout, že jsou tam neustále nějaké komplikace.

Ve skutečnosti za komplikace a zdržení v drtivé většině případů nemůže ředitelství silnic ani ministr dopravy. Zpravidla za to může nějaký hlupák za volantem.

Absurdní chyby, které řidiči dělají, se někdy ničím jiným než hloupostí vysvětlit nedají. Ti lidé nepřemýšlejí. Pravidla ignorují. A hůř – ohromné množství lidí, kteří disponují úředním oprávněním řídit auto, ta pravidla snad pořádně ani nezná.

V sobotu dopoledne se na pražském dálničním okruhu srazilo sedm aut. Pěkně v řadě za sebou, bum, bum, prásk. Velké štěstí, že se nikdo nezabil, dokonce ani nezranil.

Sedm aut? Bylo tam snad náledí? Nebo rozlitý olej? Nebo jiná zrada?

Nic z toho. Bylo sucho a slunečno. Důvod byl jen jeden – ti řidiči jeli příliš těsně za sebou. Neboli, jak oznámila policie, příčinou bylo „nedodržení bezpečné vzdálenosti“.

Na silnicích existují momenty, kdy se všechno pokazí, zasáhne tragická náhoda, kdy je nesmírně těžké či přímo nemožné situaci bez následků zvládnout.

Sobotní nehoda na pražském okruhu takový případ zcela jistě nebyl.

Dodržet bezpečnou vzdálenost za autem před sebou je totiž až prostince snadné. Zkrátka nepatrně uberete plyn.

Přesto to hrozivé procento českých řidičů nedokáže pochopit. Lepí se jiným na nárazník, štosují se jeden za druhým. Když vy si odstup necháte, objedou vás myškou a bezpečnou mezeru vám ucpou. Takže je z ní zase nebezpečná. A odehrává se to v rychlostech, kdy jde o život.

Přiznám se, že se o život bojím. Svůj i své rodiny. Kdysi jsem na D1 zažil moment, kdy jsem měl pocit, že se všichni zbláznili – byl to hustý provoz po brněnské Velké ceně, auta i motorky vytvořily hustou kolonu s minimálními odstupy, která se ovšem celá řítila dálniční stotřicítkou. Bylo jasné, že v případě sebemenší kolize by těžce bouraly desítky aut naráz, protože dobrzdit na deseti metrech nelze.

Docela normálně jsem se bál. Z dálnice jsem sjel a vzal jsem to „po staré“přes Vlašim a Benešov. Zjevně jsem nebyl sám. Aut tam bylo dost, ale jelo se úplně v klidu.

Člověk by řekl, že bezpečnou vzdálenost dodržuje každý, kdo má v hlavě mozek. Na to, aby řidič měl představu o délce brzdné dráhy auta, nemusí být Isaac Newton. Jenže na silnicích to vypadá, že taková úvaha mentální schopnosti mnoha řidičů přesahuje. Nehoda kvůli nedodržení bezpečného odstupu se stane každou chvíli.

Právě pro takové případy máme zákon. Je to tam jasně napsané, černé na bílém. Každý, kdo chce řídit auto, musí při zkouškách prokázat, že zákon podrobně zná.

Nefunguje to. Zoufalá policie to znovu a znovu připomíná, přesto tohle jednoduché pravidlo lidi ne a ne pochopit.

Navíc to skoro vypadá, že čím je pravidlo jednodušší, tím míň lidí ho chápe. Úplně stejný případ jako bezpečný odstup je přednost zprava. Nebo dávání blinkru.

Technický vývoj jde u aut dopředu tak rychle, že to leckomu není milé. Nadává se na nejrůznější bezpečnostní asistenty, panuje také obava z toho, že auta se brzy budou řídit sama.

Tváří v tvář všudypřítomné řidičské neschopnosti jsem si jist, že autonomní auta rozhodně nebudou řídit hůř než lidi.

Vlastně se jich už nemůžu dočkat.