Čert vyletěl z elektriky
... ale nos si tentokrát natlučeme my. Lidé si dnes musí zajistit stabilního dodavatele elektřiny, stát musí vysokou cenu kompenzovat, ale to jsou všechno jen kosmetická řešení, pokud nenajdeme odvahu řešit skutečnou příčinu.
Co má udělat chudák spotřebitel, když se na něj valí moc neštěstí najednou? V podobě raketového růstu cen všeho druhu, živeného zejména drahými energiemi a z toho plynoucích potíží dodavatelů elektřiny? Sdílet žalmy skrze sociální sítě jako na Hradě nemá smysl. Surfovat po internetu a brát zase nejlevnější nabídky, to má také k ideálu daleko, když ani režie Tondy Blaníka s dobráckým Pavlem Liškou a nejvýhodnějšími tarify nebyly zárukou jistoty. A ani vyřvávat za zlevnění po ulicích, jako svého času aktivisté, když tažením za lepší zítřky bez fosilií a jádra bojovali vlastně právě za současné zdražení, není racionální.
Základní jistotou dnešních turbulentních časů by tak mělo být zajistit si dodávky od někoho, kdo má ekonomickou stabilitu a na trhu působí dlouhodobě bez marketingových excesů v podobě až moc výhodných cen. Tím také de facto eliminujeme skupiny podomních prodejců, a nejen energošmejdů. Jak poznáme, že nový dodavatel neskončí své podnikání s dalším cenovým šokem? Jasně že stoprocentní jistotu nemáme nikdy s nikým, ale byť se ceny silové elektřiny tvoří až na burze v Lipsku, tak určitě nepochybíme tím, když vsadíme na někoho, kdo mimo obchod s elektřinou zajišťuje i její výrobu. Prostě ji jen nepřeprodává a existenčně ho hned tak nerozhodí fatální cenové výkyvy, jaké zažíváme.
Pravda, i taková stabilita bude stát něco navíc a ve většině případů asi nedosáhneme na nejlepší cenu na trhu, ale proč riskovat starosti, přidělávat si několikadenní práci s papírováním a ztrácet čas ve frontách na elektriku?
Vždycky jsme se spíše usmívali, když jsme od zástupců některých energetických firem slýchávali prognózu, že elektřina nebude jen drahá, ale že nebude vůbec… Dnes už bohužel musíme přemýšlet i tímto směrem. Proč?
Snění a sci-fi nás nezahřejí
Je namístě přehodnocení zběsilého sprintu, popírajícího leckdy i fyzikální zákony, k nulovým hodnotám CO2. Ve stylu, který my Češi tak povědomě známe z doby před rokem 1989: „Jedině my víme, co je pro vás (rozuměj půlmiliardu Evropanů, tedy i pro vás Čechy) dobré. Tak nám do toho nekecejte a dělejte, co jsme řekli, s imperativem ‚Smrt uhlí!‘. Howgh, domluvili jsme.“
Měli bychom se už konečně přestat upínat k nedotaženým experimentům minimálně do doby, než budou k dispozici skutečné energetické zdroje (nejen ty známé z vyprávění o tom, jak to možná bude za deset a více let…), které v plné šíři nahradí ty stávající. To znamená hlavně nepřetržité dodávky energií za ceny, jaké pracující člověk ustojí bez toho, aby se musel po jejich zaplacení uskromňovat jinde. Nebo aby nedejbože přibývalo ještě více Evropanů potažmo Čechů, kteří budou muset potmě drkotat zuby a třít dlaněmi o sebe. V lepším případě pod peřinou, když ji mají.
Ohrožena jsou tím i další odvětví s dopadem na rodinné rozpočty. Promítněte si sem například i tato vybraná fakta. Bez koksovatelného uhlí nevyrobíte ocel, jejíž absence v jakémkoli navazujícím odvětví by byla fatální, protože bez ní dnes nic nepostavíte. Bez cenově dostupného plynu nebude močovina, kterou musí používat palivové systémy nákladních aut, zejména miliony tiráků, ale i traktorů, zemědělských a jiných strojů. A mohli bychom v tomto výčtu pokračovat. Domýšlet zastavení produkce všech těchto odvětví, zajišťujících práci a obživu všem obyvatelů nejen EU, snad ani nechceme.
Chyba je hned v počátku systému, který unijní Evropa tvrdošíjně prosazuje bez ohledu na životní úroveň svých obyvatel a který nás žene naprosto zbytečně skrze zaslepenou ideologii do náruče bídy. Myšlenkou, jak jsme zatípli CO2 a spasili svět, se nezahřeje ani kovaný zelený idealista. Necháme to skutečně dojít tak daleko, že elektřina bude jen na příděl sem tam v týdnu, anebo jen pro někoho, kdo na ni bude mít?
Dnešní úkol pro vládu
Zajistit takové podmínky pro to, abychom měli elektřinu a další potřebné energie k dispozici 24 hodin denně, 365 dní v roce a ještě za rozumné peníze, to je asi hlavní úkol, který musíme my spotřebitelé chtít po své vládě. A ona zase po bruselských politicích a úřednících. Lhostejno, jaká partaj či hnutí vládu zrovna tvoří.
Vždyť od cen vstupních komodit, k nimž energie všeho druhu dnes bezesporu patří, se pak odvíjí cenotvorba dalších, pro každodenní život neméně důležitých lidských potřeb. Především pak potravin nebo střechy nad hlavou.
Je sice moc pěkné, že bude stát lidem nějak kompenzovat drahou elektřinu, jenže kdyby se nejenom na evropské úrovni nejprve racionálně přistupovalo k zajištění stabilních energetických kapacit, nemusely se nyní spotřebitelům rozhazovat erární peníze, české i evropské. Takto si jen budeme udržovat ve formě inflačního bumbrlíčka s pěkně buclatými tvářičkami.
Najde konečně někdo odvahu a rozetne tento začarovaný kruh? Kdo praští do stolu a řekne: „Těch iracionálních nesmyslů z Green Dealu už bylo dost! Další unijní ‚howgh‘ už prostě slyšet nechceme!“
Iracionálních nesmyslů z Green Dealu bylo dost! Další unijní „howgh“už prostě slyšet nechceme.