Listopadová „eska“a summit v Glasgow
Summit. Skotsko. Stagflace. To jsou tři „s“, která se budou v příštích dnech skloňovat v médiích. To poslední „s“asi trochu méně, ačkoliv je pro běžného člověka možná důležitější než klimatický summit, na který se většina účastníků (s výjimkou vlakem cestující Grety Thunbergové) s cílem řešit skleníkové plyny a oteplování planety dopravila proudovými letouny.
Pro nás ostatní je nicméně načase opět po dvanácti letech oprášit učebnice makroekonomie, popřípadě projít příslušná hesla na Wikipedii. Příští roky se totiž (obdobně jako v krizi po roce 2009) pravděpodobně budou vyznačovat takzvanou stagflací. Ve zkratce jde o složené slovo, které označuje jev, při kterém dochází k inflaci, tedy oslabování měny, respektive její hodnoty vůči zboží a službám na straně jedné, a zároveň stagnaci, tedy ustrnutí hospodářského růstu.
Zatímco v roce 2009 praskla realitní a posléze úvěrová bublina, současnou stagflaci způsobuje především koronavirová pandemie. Ta snížila produkci a pomocí kvantitativního uvolňování zase rozjela inflaci.
Tady mi to ale nedá a musím trochu korigovat své předchozí vyjádření. Současné problémy způsobil nejen koronavirus, ale hlavně jeho „řešení“, tedy rozhodnutí politiků, případně úředníků, ať ve Spojených státech, či Evropě, výrazně přiškrtit hospodářství a podpořit nedobrovolně ekonomicky neaktivní občany pomocí tzv. helicopter money (peněz shazovaných z helikoptéry), tedy emise peněz lidem, kteří je neměli reálně kde utratit.
Těžko za to někoho soudit, v mnoha případech by se lidé bez pomoci skutečně neobešli. Na druhou stranu se v posledním roce a půl ve většině zemí OECD utrhly výdaje veřejných rozpočtů ze řetězu možná daleko za rámec, který by byl skutečně k překlenutí těžkého období potřeba.
Klimatický summit ve skotském Glasgow má pak právě za účasti zástupců těch stejných zemí, které si ne úplně dobře poradily s koronavirovou pandemií, přinést řešení klimatické krize. Když odhlédnu od polemiky, zda více státu = lepší řešení, či nikoliv, je třeba položit si dvě otázky.
Je možné zachraňovat planetu v okamžiku, kdy se do debaty nezapojí nejlidnatější státy, které zároveň patří mezi největší znečišťovatele? Má Evropská unie dobrovolně utlumovat výrobu – a zároveň dovážet ze zemí, kde si se standardy produkce hlavu nelámou? Pokud skotský summit odpoví na obě otázky „ano“, budou výsledkem jen další „eska“. Samolibá satisfakce účastníků summitu a stagflace pro evropskou společnost.