StarDance vzdor covidu. Odvaha, nebo zbytečnost?

Zvládli to, borci naši stateční, pod vlajkou StarDance čestně bojující. Covidu uvnitř týmu se srdnatě postavili, navzdory nutné improvizaci své sobotní programové okénko zdárně odtančili, národ povzbudili, úsměvy vykouzlili.

Ale muselo to vůbec být?

Svůj loňský ročník televizní soutěž StarDance kvůli pandemii vynechala. Letos návrat na parket před živé publikum v sále riskla a přes veškerá opatření se stalo to, co v sílící vlně nákazy viselo ve vzduchu. Tereza Kostková s pozitivním testem, dvě celebrity v karanténě, tři tanečníci vyměnění, program okleštěný.

Pravda, Aleš Háma se jako záskok za moderátorku více než osvědčil, klidně by tam mohl zůstat, protože jeho uvolněnost stírá umělohmotnou noblesu, ale o to přece zdaleka nejde.

Stokrát můžeme ocenit, jak Česká televize přes časovou tíseň vybruslila z náhlých komplikací; stejně nakonec zbudou tři podstatnější pochybnosti.

Zaprvé otázka fair play. Jak se má docílit poctivého klání, pokud fanoušci dál posílají své hlasy i párům, které kvůli covidové hrozbě svůj výstup – protože o tanec tu jde stále méně – tentokrát nemohli předvést. Z původně dovednostní soutěže se tak stává spíše anketa obliby bez ohledu na výkony.

Druhý problém koluje nejen sociálními sítěmi: jak je možné, že v sestavě aktérů tak kontaktního pořadu se octli i lidé neočkovaní? Což není nic proti jejich osobnímu rozhodnutí, údiv míří na adresu Kavčích hor. V rozumném světě by zodpovědná televizní produkce stanovila plné očkování jako jasnou podmínku a zodpovědný umělec bez vakcíny by nabídku zdvořile odmítl. To přece není žádná diskriminace, naopak normální profesní volba, zvláště je-li ve hře zdraví desítek jiných lidí plus nemalé peníze, sponzoři, zahraniční licence.

Třetí z otázek je klíčová. Co by se stalo, kdyby show StarDance prostě letos znovu nebyla? Zhola nic. Ano, jde o pořad vkusný, příjemný, kultivovaný, nikoli však nezbytný. V současné éře plní roli iluze podobné Titaniku, kde se na horní palubě ještě tančí ve slavnostních róbách, jako kdyby do podpalubí už nezatékalo. Třeba ty díry někdo ucpe, živí se plané naděje – inu, ucpali je, ovšem dočasně, voda a virus si vždycky najdou skulinku.

Jistěže podobné iluze pomáhají odvést myšlenky od nemilé reality, ovšem stejnou službu by udělala dejme tomu reprízová pohádka, aniž by se televize vystavovala nepříjemným útokům – Jak to, že já, prostý občan, musím dodržovat pravidla, kdežto páni umělci se na fotkách ze zákulisí vesele druží bez odstupů i roušek? Dokonce se na diskusních stránkách ČT věnovaných StarDance objevilo podezření, že „příspěvky, kde je zmíněno neočkování paní Babčákové, se tady mažou“.

Pochopitelně StarDance umí nasměrovat pozornost jinam, tudíž se v internetových debatách daleko ohnivěji řeší, jestli se náhodou ve srovnání s předešlými ročníky nešetřilo na flitrové výzdobě dámských toalet, zejména se však přetřásá, zda za údajnou vstřícností poroty vůči Zdeňku Godlovi nestojí obavy porotců, že by mohli být podezírání z etnických předsudků. Takové podružnosti vytvářejí kolem StarDance atraktivní mlhovinu falešné kontroverze, zatímco ta podstatná zůstává nedotčena.

Ještě jednou opakujme, večer limitovaný covidovými okolnostmi tvůrci skutečně zvládli. Jenže za tu cenu, že vyvolal i reakce typu: „Jediné zklamání z celého večera je, že museli mít diváci respirátory.“

Proboha, to snad nosíme na společenských akcích v uzavřených prostorech všichni už dávno. Nebo snad pro StarDance platí výjimka? A čím by si ji zasloužila?