Naštěstí v Zoo mají ještě zvířátka
Premiérový seriál Zoo přináší příkladnou spotřební šmíru, od školáckého scénáře přes režijní chudobu až po okatou reklamu, tentokrát na Safari Park ve Dvoře Králové. Kéž by se aspoň více soustředil na němé hrdiny.
Jeden příklad levné neobratnosti za všechny: hloupí výrostci si přes zákaz udělají v zoo piknik, takže před splašeným stádem je musí zachránit hlavní hrdinka. „Akční“scéna vypadá tak, že se mezi záběry běžících zvířat střihne volání o pomoc mimo obraz a pak detail spasitelky s mobilem, kde najde a zapojí hlasitě lví řev.
Humor přes koleno
Což je však zároveň alespoň bezděčná zábava. Jinak se totiž hraje varianta jiné vlajkové lodi Primy – seriálu Slunečná, tedy cesta dvou mladých dívek za štěstím.
Andělská dědička sklářského impéria v podání Michaely Pecháčkové před rodinou předstírá, že studuje ve Státech, ale ve skutečnosti si plní sen o práci se zvířaty. Drsná, leč brzy polepšená švadlenka toužící po zpěvu, kterou hraje Eva Burešová, zase pečuje o děti ovdovělého soudce, jehož nadutou přítelkyni zajisté odstraní od válu.
Současně do zoo nastupuje nová ředitelka, která začne šlapat na paty takřka parodicky bezduchým, vesměs ziskuchtivým zlosynům, zato pro dobré lidičky se může přetrhnout. Má ovšem problém s jedním ze svých synů – a ti se zase v baru stýkají s oběma děvčaty; vůbec se tu hraje na sousedskou notu, kde se všichni znají, potkávají a sdělují si navzájem novinky.
Karty jsou rozdány tak prvoplánově, že vlastně neexistuje důvod, proč se dívat dál. Tím spíše, že ani hra na americké kulisy při každém telefonátu domnělé studentky s rodiči neprodukuje humor, k němuž záminka vybízí, respektive smích se láme přes koleno uměle.
Tři položky mohou dietní Zoo lehce ospravedlnit. Dvě z nich mají ve znaku roztomilost: jednak děti, které svými zlomyslnými kousky vyprávění probouzejí, jednak zvířata, která bohužel tvoří jen popisné pozadí ve stylu někdejších televizních přestávek s hrajícími si koťaty.
Třetí bodový zisk pak na konto Zoo připisují někteří představitelé vedlejších rolí, zejména živelná Pavla Tomicová coby oddaná ošetřovatelka a takřka šamanská „překladatelka“řeči živočichů.
Popravdě vybruslit se ctí z ledabyle nasnímaných situací, kam spadá například ohrožení života její postavy v pavilonu žiraf, musí být pro herečku daleko těžší úkol než sehrát lady Macbeth pro nabitý amfiteátr ve svahilštině.