„Příroda tu také je. Sice mrtvá, ale je tu.“
Barvité, živé, čtivé a odvážné vyprávění s historickým i zeměpisným kontextem a svérázným nadhledem. Kdo zná dnes především režiséra a scenáristu Rudolfa Havlíka prostřednictvím jeho blogů, či předchozího románu Zítra je taky den, nebude jeho novou knihou Horkou jehlou zklamán. Ale ani překvapen.
Ačkoli se mnohé situace, myšlenky či dokonce komické epizody opakují v obdobném schématu jako v předchozím románovém vyprávění, jen v jiných kulisách, má Havlík stále co říct. Je to rozený vypravěč. Píše, jako když dýchá.
Text opět vychází z jeho dlouholetého působení pro textilní korporace v Indii, Číně či Bangladéši. Zároveň je však přímo detektivním pátráním a la film Walter Mitty a jeho tajný život po ztraceném ekologickém nadšenci z Evropy. Není to jen deník záznamů nebo cestopis, který obeznámí čtenáře s atmosférou, mentalitou místních. Je to román jak vystřižený z edice knih odvahy a dobrodružství, kde nechybí ani romantická zápletka, piráti či nesmrtelný super hrdina. Základní dějová linka je navíc obohacena o vzpomínky na nejrůznější události včetně autorova dětství.
Zatímco v první knize žehlil Havlík především průšvihy vzniklé na asijské straně, tady se pouští do roztržky se západními obchodníky, kteří odmítají připustit potěmkiádu uměle vytvářené marketingové eko bio udržitelnosti. Jaká že je realita? „Jak všichni víme, tedy já, pan Šen a pan Li možná také, pokud opravdu umějí číst, zakázka má být vyrobena v souladu s přírodou a to tohle místo jaksi nesplňuje. Pan Še namítl, že tu je také příroda. Sice je mrtvá, ale je tu. Jeho argument je v podstatě neprůstřelný, to se musí nechat.“
Přestože je román nevyhnutelně protknut mnohými melancholickými úvahami i (zcela přiznaným) moralizováním, jeho kousavý tón pomáhá tématu odlehčit, stejně jako půvabná grafická obálka Nikoly Logosové, která připomíná poetiku přírodopisně-humorných děl Geralda Durrella.
A takové jsou i Havlíkovy historky. Poučné i zábavné zároveň.