V čtyřiapadesáti mění dres. Král Kazu: Budu hrát do smrti
Za poslední rok odehrál v japonské lize jednu jedinou minutu. K tomu přidal už jen dalších třiačtyřicet ve třech zápasech ligového poháru. A gól? Ten dal naposledy v březnu 2017.
Přesto se řeší, jak moc bude fotbalová Jokohama po pádu do druhé ligy postrádat svou legendu.
Kazujoši Miura, ročník 1967 a ve čtyřiapadesáti stále aktivní útočník, se totiž rozhodl odejít hostovat do čtvrté nejvyšší soutěže.
Ptáte se, k čemu je útočník ve věku dědečka, který nestřílí góly? A až na pár štěků ani nehraje zápasy?
Třeba k tomu, aby klub, často pendlující mezi první a druhou ligu, udržel při životě. Bizarní příběh umanutého fotbalového důchodce, který ne a ne skončit, totiž už dlouhé roky táhne. Fanoušky, novináře... A sponzory.
„Bez Kazua by tenhle tým možná vůbec neexistoval,“říkal už před třemi lety jeho nizozemský spoluhráč Calvin Jong-a-Pin. „Je možné, že až skončí, sponzoři to zabalí.“
Zatím Jokohama FC existuje dál, otázka je, jestli jí v příštích letech nezačnou z dresu ubývat sponzorská loga. V minulé sezoně z přední strany kromě klubového emblému zářila jména hned tří partnerů, na tréninkové tričko se jich vešlo dokonce šest.
Tak velkou sílu má pořád jméno Miura. Nebo spíš Kazu – v Japonsku mu nikdo jinak neřekne. Dlouhověkostí trumfl všechny, včetně slavného krajana Kasaie, brzy padesátiletého skokana na lyžích. Ten se chystá závodit do šedesáti, a hádejte, kdo ho inspiruje: „Přece Kazu! Co on dokáže, to je neuvěřitelné.“
Oprávněně můžete namítat, že Miura je spíš pouťovou atrakcí. A že pro kdysi obávaného bombera se zkušenostmi z italské ligy a pětapadesáti reprezentačními góly je poněkud nedůstojné celou sezonu vyčkávat, až jej trenér za rozhodnutého stavu pustí na chvilku na hřiště. Radost už rozdává spíš po besedách.
Jenže i v tom je Miurovo kouzlo. V Japonsku jeho věhlas dalece přesahuje fotbalový svět, stal se celebritou a módní ikonou.
Za manželku si vzal slavnou zpěvačku, u stadionu parkuje nablýskané Porsche Carrera II ve speciální výbavě, má vlastní kolekci oblečení, ve které dominují výrazné barvy. A až bude v únoru slavit půlkulatiny, očekává se podobný scénář jako každý rok: dorazí za ním skupinka novinářů s obřím dortem* a sborově zazpívají Happy birthday. Kde? Přece přímo na tréninku!
To je totiž také třeba zmínit: Miura sice do zápasů zasahuje výjimečně, ale dál se připravuje jako blázen.
Ráno vstává v pět a snídá přesně podle instrukcí nutričního specialisty. Na trénink dorazí jako první, aby se pořádně protáhl. Odchází poslední, protože se pokaždé ještě ponoří do ledové kádě. Pije jen speciální italskou minerální vodu, denně se váží a měří si podkožní tuk. A zatímco ostatní na dovolené vypínají, on si s sebou na ostrov Guam bere kondičního trenéra.
„A pak nám ve všem stačí, bez úlev,“líčil bývalý spoluhráč Jong-a-Pin. „Přitom znám plno lidí, kteří ve čtyřiceti funí, když mají vyjít schody.“
Proč to všechno, když by mohl ležet na pláži s drinkem a užívat si?
„Kazu se prostě neumí s fotbalem rozloučit,“vystihuje Pavel Řehák, slávistický asistent trenéra, který Miuru vedl před sedmnácti lety v japonském Kóbe.
Od té doby si Král Kazu střihl ještě krátké angažmá v Sydney a pak šestnáct let v Jokohamě, odkud na konci ledna přesídlí na hostování do týmu Suzuka Point Getters, kde ho bude trénovat bratr Jasutoši.
Bude to poslední mise? To u Miury nikdy nevíte. Otázky na konec odráží každý rok stejně.
„Budu hrát až do smrti.“