Hry jako potvrzení moci čínského vůdce
„Siova olympiáda“vedle důkazu schopností Číny přináší světu i temná poselství
Končící zimní olympiádu v Pekingu můžeme také chápat jako test moci čínského svrchovaného vůdce Si Ťin-pchinga. Z tohoto pohledu to vlastně byly Siovy hry.
Však se v nich sám také nebývale angažoval, daleko víc než jakýkoliv jiný státník v historii moderních olympiád, snad s výjimkou Vladimira Putina před hrami v Soči. V rámci příprav si osobně prohlédl skříně v pokojích pro sportovce, poradil s výzdobou hlavního kluziště (mělo by obsahovat více čínských prvků) a vydal pokyn, aby funkcionáři a novináři vyprávěli o hrách „dobré příběhy“.
„Svět se obrací k Číně a Čína je připravena,“vzkázal Si Ťin-pching krátce před zahájením funkcionářům Mezinárodního olympijského výboru.
Úspěch olympiády zjevně chápal nejen jako potvrzení svého státnického umu, ale v širším kontextu i jako důkaz vzestupu sebevědomého, ekonomicky silného čínského národa, který se vydal měnit globální řád. Jako důkaz ideologické a systémové nadřazenosti Číny nad Západem.
Jak tedy olympijské hry z tohoto pohledu dopadly a jaké poselství vysílají světu?
Víceméně tak, jak čínský vůdce zamýšlel. Bez výrazných excesů, sportovci si hleděli sportu a nemíchali se do „politiky“, také nepředvídatelný covid se podařilo udržet na uzdě, byť za cenu nevídané izolace hlavních aktérů od běžné čínské populace a uzavření her pro obyčejné zahraniční návštěvníky. Diplomatického bojkotu Západu si pak všiml jen málokdo.
Doma se ukázal, ale co svět?
Zásluhy za to všechno připadnou v prvé řadě čínskému vůdci. Ostatně tamní televize CCTV už během olympiády neopomněla zdůraznit: „Od myšlenky pořádání her, po plánování, výstavbu, po bezpečnostní opatření a další, generální tajemník Si Ťin-pching vždy osobně vedl kurz.“
Rudý čínský císař, kterému se pro obrovskou kumulaci nejrůznějších funkcí přezdívá „předseda všeho“, si může mnout ruce. Čínská veřejnost je na hry pyšná, přesně tohle potřeboval. Obecně se předpokládá, že už na podzim na 20. sjezdu komunistické strany nastoupí do kontroverzního, třetího funkčního období, čímž se fakticky stane doživotním vládcem země – tak centralizovanou moc v rukou jednoho člověka Čína nezažila od chaotické vlády Mao Ce-tunga. Drtivá většina Číňanů zřejmě nebude mít nic proti.
Směrem ke světu ovšem říše středu přinejmenším poslední dva roky neprožívala své nejlepší období. Před mezinárodní veřejností ztratila tvář jako kolébka pandemie a také drsný konfrontační styl Pekingu nepřinášel zamýšlený efekt. Právě olympiáda to měla zlomit a věnovat Číně nový respekt a příležitosti.
To, zda se tak opravdu stane, zda hry dodají Pekingu potřebnou měkkou sílu a vylepší jeho důvěryhodnost ve světě, není zdaleka jisté. Olympiáda totiž kromě přehlídky čínské moci a bohatství přinesla také mnohá temná poselství.
Útlak nepominul ani během her
Hry se chtě nechtě staly odrazem Si Ťin-pchingova tvrdého vedení, jímž od svého nástupu v roce 2013 zemi daleko víc spoutal, zavedl do větší izolace a do nebezpečných vod sporů se Spojenými státy a dalšími západními demokraciemi.
Mezitím, co sportovci bojovali na pekingských stadionech o branky, body a vteřiny, pokračoval masový útlak národnostních menšin, Ujgurů v Sin-ťiangu, Tibeťanů i dalších, Čína nijak neutlumila vojenské hrozby Tchaj-wanu, neustala v rušení občanských práv v Hongkongu, nepřestala porušovat práva vlastních obyvatel. Naopak mnozí čínští aktivisté právě kvůli olympiádě skončili v policejní vazbě nebo v domácím vězení, aby se náhodou nepokusili zkalit idylický obraz her narýsovaný režimem.
Před první olympiádou, letní z roku 2008, kterou Peking pořádal, se Čína snažila na svět pozitivně zapůsobit a alespoň slíbila, že napraví nejkřiklavější případy pošlapávání lidských práv. Nyní místo předstírané pokory nastoupil otevřený vzdor. Si Ťin-pchingovo vedení tak vzkazuje Západu, že sílící komunistická strana už nepotřebuje jeho požehnání a že současný přístup k lidským právům je zkrátka novou normou.
Jako jistá metafora k tomuto vývoji může posloužit fakt, že světoznámý umělec Aj Wej-wej, který byl autorem návrhu na Ptačí hnízdo, ústřední stadion letní olympiády 2008, je nyní disidentem v exilu. Nebo třeba to, že řada Hongkonžanů, kteří před čtrnácti lety fandili čínským sportovcům, je nyní za mřížemi nebo na útěku v cizině, neboť se stali oběťmi razantní režimní očisty od „zapáchajících“západních svobod.
Možná někomu může připadat impozantní, že Čína stále ještě nespadla do covidové pasti, nebo její razantní ekonomický růst, svým způsobem to jistě impozantní je, avšak režim, který brutálně drtí vlastní občany jen kvůli nesouhlasu, nemůže a nesmí být vzorem pro budoucí uspořádání světa. To platí i po této olympiádě.