Přebírat divadlo za covidu? To zdravý člověk neudělá
Zatím jsme s bratrem Josefem nezažili, že by Divadlo Bez zábradlí prosperovalo, přiznává rovnou Karel Heřmánek mladší. Slavnou scénu s třicetiletou historií totiž od otce přebrali v době covidu, bojovat s krizí se učí za pochodu.
Populární herec Karel Heřmánek starší zakládal spolu s manželkou Hanou Divadlo Bez zábradlí už v roce 1991. Jednu z prvních soukromých scén u nás po třiceti letech předal svým synům Josefovi a Karlovi. Ti divadlo přebírali v době covidu a od počátku řeší jen krizové situace. Lednová nejistota a nástup omikronu je například donutily k radikálnímu kroku. Dobrovolně zavřeli až do konce března.
Většina scén hraje i přes omikronovou vlnu. Bylo to nutné?
Byla to pro nás jediná a poslední možnost. Záchranná brzda, jak přežít současnou situaci. Je to dané více faktory, především náklady na nájem a fixní provoz. Druhou rovinou byl každodenní nápor, kdy jsme museli řešit rušení či přehazování představení. Což je velice frustrující pro nás i pro diváky. Nechci hodnotit ostatní divadla, ale osobně si myslím, že není fér odehrát představení za každou cenu a třeba v horší kvalitě. Vůbec se totiž nedalo garantovat, že lidé večer uvidí to, na co si koupili lístky.
A co předprodej?
Úplně se rozpadl. Jako eseróčko jsme přitom plně závislí na příjmu ze vstupného. Kapacita obsazení vždy balancovala okolo poloviny sálu, tedy přesně nad propastí, kdy je představení ztrátové a kdy ne. A když každý den přemýšlíme, zda se ještě objeví těch dvacet lidí, kteří nám provoz zaplatí, anebo půjdeme do dalšího finančního risku, působilo to jako bezútěšná situace. Proto jsme se rozhodli, že zavřeme až do konce března. Předprodej nemůžeme otevřít ze dne na den, už ten původní březnový vykazoval šílená čísla.
Neprodávaly se lístky?
Lidé přestali nakupovat lístky s předstihem. Byli jsme nuceni riskovat, že se objeví až v den představení. Osobně se tomu nedivím, ale pro nás to bylo jako hrát ruskou ruletu. Přirozeně jsme cítili i tlak účinkujících, kterým jsme neustále rušili práci. Do toho diskomfort roušek, očkování a dalších nařízení vlády, která sice říkala, že se do divadla může chodit, ale zároveň lidem doporučovala, aby zůstali doma. Mix těchto jednotlivostí nás dohnal k takovému řešení. Snažili jsme se přitom hrát do poslední chvíle. A to nás naštěstí podpořilo město, v jehož jsme nájmu.
Jste v kontaktu s ostatními soukromými scénami?
Mezi nimi je to nyní ve stylu „přežij, kdo můžeš“. Každý má ale trochu jiné problémy a každý si je řeší sám. Někdo je srdcař a chce hrát za každou cenu. Jinak jsme součástí Asociace nezávislých divadel, ale ta je z větší části složena z neziskových subjektů a ty mají trochu jiné problémy než my. Divadlo Bez zábradlí je majoritně odsouzeno k příjmům ze vstupného. Je to velký boj.
Divadlo jste tedy přebírali v nejhorších časech.
S bráchou jsme zatím nezažili, že by divadlo prosperovalo. Zakládat si divadlo a navíc jako eseróčko je v této době absolutní šílenost, to nemůže udělat zdravý člověk (smích). Je to tvrdý chleba, ale snažíme se toto období přečkat, protože tu je ta třicetiletá tradice, máme vypěstovaného diváka i okruh stálých herců. Věřím, že když se nám tohle podaří překlenout, motor se rozeběhne a budeme mít daleko víc volnosti a snad i radosti.
Můžete předávání přiblížit?
Nebylo to úplně ze dne na den. Motám se tu v divadle odmala a profesionálně osm deset let. Se všemi se znám jako s příbuznými. Když přicházela covidová krize a táta už byl po třiceti letech unavený, tak jsme se sešli a řekli jsme si, že to ukončí. Byla dvě řešení: firmu prodat, nebo navázat. A právě navázání nám s bráchou přišlo jako nejrozumnější řešení. Já divadlo vystudoval a bratr se v kultuře také pohybuje, vystudoval režii na FAMO. Následně ještě filozofii. Je velice pečlivý, co se týče administrativy. Takže jsme si to rozdělili, on je ředitel, já umělecký šéf.
Směřovali jste k tomu odjakživa, že scénu jednou převezmete?
Asi ano, ale nepřemýšlel jsem nad tím a nebyla to pro mne kariérní cesta. Odjel jsem na dva roky do Ameriky a pak jsem se sem neplánovaně vrátil jako bumerang. Táta mi nabídl, abych udělal inscenaci Po konci světa, kterou již dříve hrál v angličtině. Pak přišla komedie Hra, která se zvrtla, a tak jsem zůstal.
Zkoušel jsem na rozhovor i vašeho tatínka, ale ten se omluvil slovy, že ne všechny vaše kroky se mu líbí, tak aby neřekl něco špatně. Klasický střet generací?
Tatínek nemá problém s tím, jakým způsobem vedeme divadlo. O žádný střet tedy nejde. S našimi jsme stále ve spojení a o aktuálních problémech se neustále bavíme. Již dlouhodobě však v sobě dusí téma financování příspěvkových a nepříspěvkových divadel v souvislosti s podnikáním. Bojí se, aby nám neublížil tím, že o tom začne mluvit. V mnoha věcech s ním nicméně souhlasím a je určitě vhodná doba pro to, aby se o tom otevřela debata.
V jaké roli nyní vaši rodiče v divadle fungují?
Jsou jednatelé společnosti, ale jinak žádnou nemají. Táta hraje v představeních a my do budoucna počítáme, že by i něco režíroval či něco nového nastudoval. A maminka je taková rádkyně. Oba jsou stále připravení, že kdybychom chtěli, přijdou nám pomoci. Naše rodiče celková situace divadla také velice trápí, a proto si myslím, že je dobře, že si šli odpočinout. Řešit tyto existenční starosti by pro ně po těch třiceti letech bylo za trest.
Jakým směrem tedy chcete divadlo s takovou tradicí směrovat?
Vnímáme je jako místo, kam lidé přijdou vypnout a zároveň za zážitkem. Ten by měl být jak emocionální, tak, doufám, i edukativní. Chceme divadlo založené na hereckém projevu, ale když uděláme přístupnou komedii, rádi bychom ji vyvážili něčím na zamyšlení. Dalo by se to ilustrovat na tvorbě, co započali naši. Už s námi tu nastudovali veleúspěšnou komedii z West Endu Hra, která se zvrtla. A vedle toho představení Po konci světa, což byla cooldramatika, komorní projekt, který by tu dřív divák nenašel. Nyní jsme udělali velký muzikál Cabaret a vedle toho vznikla Iliada s jedním hercem a s textem, který absolutně rezonuje s dnešní dobou.
Rád bych se zeptal, jaký měly obě novinky úspěch, ale to teď asi neposoudíte...
To je těžké. Recenze nám vzaly dech a jsme za ně šíleně rádi. Cabaret i Iliada se shledaly s ohromným pochopením. Návštěvnost je ale bohužel všeobecně v divadlech slabá. Cabaret jsme byli schopni odehrát jen dvakrát do měsíce, abychom na tom netratili. Jsme větší divadlo, je tu 319 míst, a pokud se náročný Cabaret nehraje alespoň pro polovinu, postrádá to smysl. Pandemie nám v tomto ohledu skutečně nepomohla.
Bude publikum zvyklé na komedie chodit na náročnější věci?
Já bych nerad, aby to vyznělo, že Po konci světa nebo Iliada jsou těžce stravitelné kusy. Lidem vstávají z Homéra chlupy na těle a bojí se povinné četby. Pak ale z představení odcházejí a říkají, že něco takového vůbec nečekali. Hráli jsme to pro střední školu v Děčíně, děcka během představení zlobila, ale jako herce mě bavilo získávat si je na svoji stranu. Když se něco takového povede a lidé mají zážitek, je to splnění mého snu. Takže až tenhle covidový strašák opadne, věřím, že si sem cestu najdou.