Jeden v kómatu, dva u lůžka. A v kině?
Film Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého je k divákům o milimetr vstřícnější než jeho předchozí Křižáček, ale rozhodně to neznamená, že by je vítal s náručí dokořán a se srdcem na dlani.
Kadrnka vyšel ze zkušenosti vlastní rodiny. Otec je po mozkové mrtvici v kómatu, manželka v podání Zuzany Mauréry a syn čili Vojtěch Dyk stojí nad jeho bezvládným tělem, a přestože lékaři se tváří skepticky, nevzdávají to. Na muže mluví, mluví, nahrávají mu hudbu, dávají mu pokyny a zase mluví.
Změna formátu
Že deklamují jako roboti, v opakovaných smyčkách a ve stále abstraktnějších výlevech, je znak podobné artové pózy, jakou se vyznačoval už Křižáček; ostatně i z něj, podobně jako ze Zprávy o záchraně mrtvého, se z projekce na karlovarském filmovém festivalu tu a tam uzívaně odcházelo.
Jiní pak dodatečně přiznávali, že zůstali až do konce pouze ze zvědavosti, aby zjistili, zda se nezvyklý vertikální formát obrazu alespoň ve finále změní v horizontální (prozraďme, že ano) a proč vlastně (na to existuje nespočet teorií, od čiré schválnosti až po symboliku odcházení).
Ale to vůbec není podstatné.
Cesta, jíž Zpráva o záchraně mrtvého přece jenom, navzdory svému urputně pozérskému obalu, dokáže podprahově oslovit, vede úplně jinudy.
Totiž nehostinnými nemocničními chodbami, kolem automatů s odpornou kávou, kolem uklízeček, sanitářů, sestřiček či lékařů s útržky jejich rozhovorů jakoby z docela jiné galaxie, a zase nekonečnými koridory, lhostejno, zda se dlouze čeká na výtah, nebo stoupá po schodech.
Čas tady běží úplně jinak, respektive neběží, stojí; ve filmu takřka doslova, a všechno mimo chladně neosobní, sterilní labyrint, který při natáčení z velké části poskytla zrušená část olomoucké nemocnice, zdánlivě přestalo existovat.
Tady Dykův syn vysedává, popochází, pospává, občas telefonuje, aby se dozvěděl, co nového doma, a znovu se navrací k lůžku otce, který nikoho nejspíše nevnímá – ale co kdyby přece jen?
Ať už jde o záchranu mrtvého, nebo o loučení, smíření a vyrovnání se s ním, oběma možnostem se ve filmu daří lépe mimo nemocniční pokoj, ke kterému tak cílevědomě klapou podpatky pacientovy navenek nezdolné manželky.
Oba, matka i syn, vedou s nemocným každý svůj vlastní dialog bez odpovědi, dialog tak umělý, jako by si k jeho lůžku chodili zkoušet rádoby filozofické přednášky.
Měla by z nich tryskat neskonalá trpělivost lásky, jenomže trpělivost diváka má poněkud jiné parametry a devadesát minut detektivky na téma, zda se jim milovaného muže podaří probudit, či nikoliv, může přihlížejícím v kině naopak přivodit hluboký spánek.
Nekonečnost čekárny
Nicméně Zpráva o záchraně mrtvého obsahuje kromě vlastního sezení u lůžka, tedy mimo svůj okázale ezoterický vzorec, přece jen polidšťující dotek důvěrně blízkého prožitku úmorné nekonečnosti nemocniční čekárny.
Místa, kde je člověk sám se svými myšlenkami, výčitkami a modlitbami, byť je nepřizná; místa, kde má být rozumný, věcný a připravený, ačkoli na konečnost života se při nejlepší vůli prostě připravit nedá.