Zrození z ohně
Na první pohled se zdá, že požár nemohlo nic přežít. Některé rostliny to ale zvládly.
Ztoho mrtvolného ticha jde posvátná hrůza. Není tady slyšet ani šumění větví, ani štěbetání ptáků. Mezi ohořelými pahýly smrků jen občas proletí poryv slabého větru a zvedne do vzduchu jemné šupinky popela. Stojíme v Pravčickém dole. Údolí v Českém Švýcarsku leží hned pod monumentální Pravčickou bránou a ještě před pár dny tady vládl jediný živel – nespoutaný oheň. Nemohlo přežít vůbec nic, napadne zaraženého návštěvníka, jenže pak se na spáleništi objeví vysoký buk.
„Ten to nejspíš zvládne,“říká Přemysl Bobek, požárový ekolog z Botanického
ústavu Akademie věd. Obhlíží majestátní bukovou korunu. Část listů je z jedné strany sice ohořelá, ale zbytek zůstal zelený. Údolí obklopují pískovcové stěny. Vytvořily tady gigantickou pec. Teploty musely být nepředstavitelné. Nakonec stále je cítit, že na místě je o něco tepleji. Popel zůstává horký a místy má i sedmdesát stupňů. Buk přesto přežil.
Už se objevují první houby
Podobných překvapení je dnes národní park plný. Někde shořelo téměř vše, jinde mají stromy popálené kořeny a na dalších místech už pár dní po požáru raší čerstvé zelené listy. Třeba jako u silnice mezi Hřenskem a Jetřichovicemi v místě, kterému se říká u Cikánského smrku. I tudy se prohnala ohnivá vlna. Nedostala se sice ke korunám stromů, zato prohořela hrabankou. Na některé rostliny přesto neměla dost síly.
„Tohle je hasivka orličí,“ukazuje Bobek na jeden několikacentimetrový svěží stonek s lístky. Podobných je na místě několik a vyrůstají rovnou z popela. „To je kapradina, která má s požáry blízký vztah. Přežila ho díky tomu, že má mohutný oddenkový systém, který je ukrytý hluboko v půdě. Oheň neprohořel tak hluboko, aby ho poničil, a kapradina je tak schopná z oddenků velice rychle znovu obrůst,“popisuje Bobek.
Hasivka není jediná rostlina, která už na místě raší. Podobně jako v dalších částech spáleniště i tady vykukují trsy čerstvé trávy a místy se objevují i první houby. Po požáru se místa probouzejí k životu překvapivě rychle a původní druhy začínají znovu osidlovat svou domovinu. Přirozená obnova má svá zažitá pravidla.
„Už příští rok tady budou vidět hlavně semenáčky břízy, ale postupně se objeví většina místních stromů. Obnova lesa bude velmi rychlá. Příští jaro začnou v popelu klíčit především semena bylin. Ta bylinná fáze bude trvat asi pět let, za tu dobu semenáčky dřevin odrostou a začnou vytvářet les,“popisuje Bobek.
Požáry jsou v Českém Švýcarsku běžné, hasiči průměrně likvidují dva za rok. Ten letošní měl sice obrovskou rozlohu, při obnově ale mají správci z čeho vycházet.
Drápeme se po strmém pískovcovém svahu jen pár desítek metrů od obce Jetřichovice. Ještě v roce 2006 by tady byl jen popel a pár ohořelých kmenů. Místem tehdy prošel požár. Dnes, po šestnácti letech, se proplétáme hustým porostem. Že tady někdy hořelo, pozná málokdo. Na vrcholu skály roste divoký les – břízy, borovice, smrky, buky. Je to tak trochu okno do budoucnosti. Podobně by za pár let mohly vypadat i plochy, které zbyly po letošním požáru.
Národní park se dlouhodobě snaží nechávat poničená místa přirozené
To, co příroda udělá dobře a zadarmo, tak my bychom dělali za peníze a blbě.
obnově, ať už jde o plochy poničené požárem, nebo sežrané kůrovcem. „Troufnu si říct, že obnova na spáleništi je rychlejší,“říká Tomáš Salov, mluvčí Národního parku České Švýcarsko při pohledu na šestnáct let starou divočinu. Má to svoji logiku. Oheň rozloží mrtvou hmotu do stavu, ze které mohou rostliny čerpat živiny snadněji než z běžné lesní půdy. Pro nové osadníky je to bohatá prostřená tabule, na kterou se vrhnou i bez pomoci strážců parku.
„My zastáváme myšlenku, že by byl nerozum dělat cokoliv jiného než ta místa nechat přirozenému vývoji. Ve zkratce: to, co příroda udělá dobře a zadarmo, tak my bychom dělali za peníze a blbě,“uzavírá Salov.