Italské salto mortale

Politická krize, jíž nyní prochází Itálie, má povahu ne nepodobnou krizím v jiných evropských zemích. Nejde o nic menšího než o krizi demokracie. Co mohou za měsíc změnit předčasné volby v Itálii i celé Evropě?

Italská politická scéna je znovu ve varu. Triangl politických sil se výrazně vychýlil doprava. A favoritem voleb, po roce a půl udržovací vlády, je krypto-fašistické uskupení Bratři Itálie, jež jako jediné nebylo v dosavadní vládě národní jednoty.

Co se to vlastně stalo? Dostali všichni úžeh? Chystají se ke kolektivní sebevraždě? Navenek přece ve vládě zasedli skoro všichni, levice, pravice, dokonce i ti nesystémoví, všichni se na tom shodli. V Itálii ale více než jinde platí Machiavelliho rčení, že účel světí (jakkoliv ctnostné) prostředky.

Proč vlastně neuspěl tolik vychvalovaný „Super Mario“, tedy premiér Mario Draghi, další v řadě záchranářů toho jména? Odpověď vězí v samotné otázce. Někdo si tu otázku chce položit, jiní před ní prostě utíkají.

Víme, v jaké podobě demokracie jsme se naučili žít? Jakou demokracii jsme vlastně chtěli a jakou chceme? To není jen otázka řečnická a nejde jen o italský problém. To je problém samotné demokracie, jež se nyní ocitla v novém varu.

V Itálii se ostatně pravidelně odehrávají dramatické experimenty, na které jinde v Evropě nemají sílu nebo naturel. Minule s tím experimentem přišlo populistické Hnutí 5 hvězd – a předvedlo demokracii téměř přímou, naskenovanou počítačovým systémem. Za ten čas politicky ztratili, mají ale stále odvahu experimentovat dál, kandidáty vybírají přes klávesnici.

Demokracie v novém varu

Kritika, s níž přichází radikální pravice, Liga i Bratři Itálie, je dvojí: úzkost ze ztráty suverenity a strach z imigrace. S jinými (viz Hnutí 5 hvězd) je spojuje kritika establishmentu a snaha řešit degradaci práce v nynějším kapitalismu. To je obecně téma i pro levici včetně té krajní (i s bio-eko akcenty).

Patří všechna moc lidu, nebo hlavně nevoleným úředníkům? A kdo je to vlastně lid? Odvedou práci za nás roboti? Budeme šetřit plynem sami, nebo nás k tomu donutí až expanzivní Rusové? Podobně jako jinde se dnes vládnoucí elity pod tlakem dělí na ty nadnárodní a ty suverenistické, řešení vidí jako věc kosmopolitní, nebo zase jako výraz národní existence. Neshodnou se zásadně v hodnotách.

Ti první dostali v Itálii vládu minule, jako v časech krize vždy, ale nastal už dnes čas vrátit kyvadlo zpátky lidu? A chtějí mít v Itálii vládu spasitele, nebo stačí zase jenom nějaký ten vůdce?

Ještě před rokem a půl se to přitom zdálo nemožné. Dnes ale všichni opakují totéž. Itálie se ocitla v bodu zlomu. A po cirkusu, který předvedla vláda nikým nevoleného, přesto všemi respektovaného premiéra

Draghiho, bývalého předsedy Evropské centrální banky, se Itálie chystá ke svému saltu mortale.

Jak to dopadne? Enrico Letta, lídr Demokratické strany, to nazval kolektivní italskou sebevraždou. Jeden z lídrů možné pravicové povolební trojkoalice, nesmrtelný Silvio Berlusconi s jeho Vzhůru Itálie, v rozhovoru pro deník Politico tvrdí, že jde o klasickou podobu pravicového uskupení. A eufemisticky dodává, že on by přece s fašisty nešel! On byl vždy pro NATO i EU, s prezidentem Vladimirem Putinem se scházel tenkrát, ještě ve starých dobrých časech.

Výzkumy veřejného mínění přisuzují již drahný čas vítězství uskupení Giorgie Meloniové s impresivním názvem Bratři Itálie, jež závratným způsobem na míle poráží i svého souputníka Mattea Salviniho z kdysi separatistické Ligy (severu), který vyvolal krizi minulou. Dnes již nestojí tak pevně na kapitánském můstku, ale stále se vyhřívá na výsluní.

Levice lapá po dechu, přesto si najde i čas na luxusní kombinace, jak je předvedl charizmatický Carlo Calenda, bývalý ministr ekonomického rozvoje a europoslanec, když nejprve opustil Demokratickou stranu, založil vlastní (Akce) a uchýlil se čerstvě k Matteu Renzimu a jeho Živé Itálii, aby spolu založili počátkem srpna středovou kandidátku Třetí pól.

Datum 25. září, na kdy byly na Apeninském poloostrově vyhlášeny předčasné parlamentní volby, si již nyní varovně zapisují do kalendáře všichni, kteří s obavami sledují vývoj demokracie v Evropě.

V moskevském Kremlu od té doby, kdy padla Draghiho udržovací koalice, už vyprázdnili na oslavy bednu šampaňského.

Varovné depeše

Italské volby mohou nabídnout nový úhel pohledu na charakter režimu demokracie.

Nikomu se dnes nechce, uprostřed léta, myslet na budoucnost. Inflace stoupá, ceny rapidně rostou a maskovaná válka živých a mrtvých na Ukrajině pokračuje. Bude to okamžik, který otřese nadějemi a perspektivou Evropské unie? Může vítězství radikální pravice ochromit Itálii a celou Evropu? Z bruselských kabinetů přicházejí již od jara varovné depeše.

Může to být ale i paradoxně chvíle, jež nabídne nový úhel pohledu na charakter režimu demokracie, jak jsme jej dosud zažili. Zdá se, že v létě projde ještě zděšení pračkou kolektivního sebezapření a nového formátování. V Itálii člověk nikdy neví, odkud vítr fouká. Někdo zatím slyší v odposlechu ruské našeptávače.

Koalice radikálních pravicových uskupení, jež byla dosud rozdělena – vně a uvnitř vládní většiny –, se spojila k vítězství, o kterém nepochybují už ani její protivníci. Průzkumy jim dávají 45 až 48 procent.