Tanečníci bez vůle to nikam nedotáhnou
„Taneční talent dokážu odhalit už u malého dítěte. Je to však jen pocit,“říká choreografka, která spolupracovala s Helenou Vondráčkovou.
Po gymnáziu šla na medicínu, kde zjistila, že ji to „strašlivě nebaví“a že se současně nezvládá věnovat své životní vášni, tanci. Tak se Ivana Malá přihlásila na Ježkovu konzervatoř, kde studovala dva roky, a pak se dostala na AMU. Pedagogika tance nevyšla, studium choreografie už však ano. Dnes provozuje ceněné Taneční studio Emotion, kde učí tancovat děti i mládež. Věnuje se také práci pro televizi. Spolupracovala s Helenou Vondráčkovou nebo skupinou Holki.
Dokáže tancovat úplně každý?
Myslím, že ano. Samozřejmě podle úrovně svých dispozic a talentu. Je to totiž jeden z nejpřirozenějších pohybů, které v sobě máme.
Když na internetu sleduju videa čtyřletých korejských dětí, které tancují jako mistři po dekádách tréninku,
tak si trochu říkám, kam zmizela přirozenost.
Jde o extrém. Tyto případy brzy skončí. Hranice, kdy by se mělo začínat s tancem, je podle mě čtyři až pět let. A ještě by to měl být pozvolný rozvoj. U nás učíme děti od čtyř, a to tak, že si spíše hrajeme. Seznamují se s hudbou, rytmikou, ovládáním těla. Nenazvala bych to ještě úplně tancem.
A zažila jste někdy tyto extrémní případy?
Už poprvé, když jsme vyjeli na soutěže do zahraničí, asi před patnácti lety v USA, nás to překvapilo. Říkali jsme si, že jsou to bohužel trochu jako cvičené opičky. Ale jde o věc pohledu. Ve velkých zemích existuje velká konkurence, takže si tam prostě myslí, že jediná cesta je být takto vydrezurován.
Jaké důvody k vám do studia nejčastěji děti přivádějí?
Máme tu asi dvě skupiny. Jedna představuje děti, u kterých rodiče vidí, že samy od sebe tančí, tak je přihlásí. U té druhé rodiče vnímají tanec jako kultivovaný a hezký pohyb, se kterým by holčičky měly mít zkušenost. S čímž souhlasím. I když neusilujeme o žádnou profesionální kariéru, tak tanec tělo kultivuje.
Zmiňujete dívky. Chlapci se k vám nehlásí?
Máme asi 245 holčiček a pět kluků. I pedagogové muži jsou spíše výjimka. Měli jsme tu historicky jen jednoho.
Takže na tom doba nic nemění?
Ne, ani trochu. Ale souvisí to asi i s tím, že se soustředíme na moderní tanec. Ve školách, kde se učí street dance, bude určitě kluků víc. Jak to teď mají na konzervatořích, nevím. Když jsem tam ještě učila, tak byla v ročníku asi čtvrtina kluků a tři čtvrtiny holek.
Čím to je?
Ne každý český tatínek chce, aby jeho syn šel tančit. Třeba v USA to tak úplně není. Oni to třeba čeští otcové nakonec i dovolí, aby šli, ale žijí s představou, že jejich malý dostane trikot a punčocháče. Stereotypy přežívají.
Připravujete své žáky i na konzervatoř, to tedy znamená vybavit je do života také mentálně, hodnotově. Je to tak?
Ano, v tomto stojíme pevně nohama na zemi. Doporučujeme na tyto školy jen ty, kteří mají z našeho pohledu všechno, co potřebuje mít profesionální tanečník. Patří k tomu talent, fyzická odolnost...
Určitě i něco, co je vepsáno v charakteru.
Určitě disciplína. Trénovat se vám často nechce. Tělo bolí. Mladé i starší. Trvale
žijete v nějaké bolesti, ačkoliv jsou i výjimky. Také je důležité být ochoten překročit svou komfortní zónu, jak se dnes říká. A být odolný vůči frustraci. Celou kariéru musíte nacpat do dvaceti let. Jediná výjimka byl snad Jiří Kylián, který měl pak trochu starší soubor.
Opravdu už to pak nejde?
Moc ne. Cítíte, že tělo je opotřebované.
Co podíl píle a talentu v tanci?
Potřeba je obojí, ale skoro si myslím, že píle je o fous víc. Když talentovaní nemají vůli, nikam to nedotáhnou. Ale znovu, je to individuální.
Dokážete talent rozeznat už u malého dítěte?
Ano, ale je to takový pocit. Nic konkrétního.
Poskytujete žákům, kteří to potřebují, stipendia. Nechcete se dívat, jak zůstává nějaký talent kvůli financím neobjeven?
Ano, jak jsme si tu s rodinami dost nablízko, tak si občas všimnu, že na provoz rodiče nemají peníze. Stipendií je ale omezený počet a rozhoduju jen já o tom, kdo je dostane. Jsem ráda, že se mi nikdy nestalo, že by toho někdo zneužil.
Všechno se teď zdražuje, budete muset navýšit ceny kurzů i vy?
Neplánuju to, ale dala jsem rodičům vědět, že kdyby se mi tu mělo něco zásadně zdražit, půjde o navýšení ceny kurzu do pěti procent.
Proč nepožádáte o dotace?
Neprovozuji to tady jako neziskovou činnost, tudíž na příspěvky nemám nárok.
Vydělá si na sebe studio?
Ano, ale není to obor, ve kterém se vydělávají velké peníze. Alespoň já to tak nemám. A trvalo dlouho, než si na sebe začalo vydělávat. Dotovala jsem ho svými dalšími příjmy.
Z showbyznysu?
Ano, začínala jsem se skupinou Holki.
To byl před dvaceti lety velký fenomén pro náctileté.
Spolupráce vznikla náhodou. Ozval se mi jejich manažer, který si mě našel ve Zlatých stránkách.Říkala jsem si, sakra, co já s nimi budu dělat? Vůbec jsem o té práci neměla představu. Ale nakonec jsem s nimi zůstala po celou dobu jejich vrcholné kariéry. Holki byly prima, dodnes je mám moc ráda. Byly sice „produktem někoho“jako všechny podobné skupiny, ale pro mě znamenají hodně, když jsem s nimi prožila tolik let. Tehdy jsem vlastně ještě studovala na AMU.
Nedívali se kvůli tomu na vás ve škole skrz prsty? Je známo, jak to v těchto případech na uměleckých školách bývá.
Ne. Vedl nás Pavel Šmok a jeho soubor svého času tancoval třeba v Televarieté. Pro něj to byla prostě práce. Říkal, že choreograf musí udělat klidně striptýz nebo vymyslet choreografii pro koně.
Co následovalo po éře Holki?
Přes jejich vizážistu jsem se dostala k Heleně Vondráčkové. Tehdy mi zavolal Janis Sidovský, jestli jsem schopná udělat choreografie pro nějaký z jejích pořadů, které točila pro televizi.
Helena Vondráčková, to byla asi dobrá škola.
Helena je fenomén. Nesmírně pracovitá. Jezdila jsem za ní domů trénovat. Teď mluvíme o období před dvaceti lety. Velice ji bavili mladí lidé, ona mezi ně dokázala zapadnout. Pamatuju si, že jsem jí posílala choreografii e-mailem. Slovy. Nebyla žádná videa. Helena je poctivá, tomu oboru obětovala všechno. Samozřejmě se tu můžeme bavit o tom, kdo má jaký vkus a co se komu líbí, ale to už je individuální. Profesionálka je to maximální.
Pak přišly televizní soutěže a pořady jako Česká Miss a SuperStar?
Ano, různě jsem se seznamovala s dalšími dramaturgy, režiséry a přicházely nabídky. V tomto je showbyznys hodně o známostech a vztazích.
Máte nějaký vysněný televizní projekt?
Asi ne. Kdyby tu existovala soutěž typu You Think You Can Dance, ve které mezi sebou soutěží amatéři, tak by mě to asi lákalo.
Co StarDance? To vás nikdy nelákalo?
Nerozumím vůbec společenskému tanci. Takže se do toho nijak nemontuju a nechci to hodnotit, když nevím. Technicky je to úplně jiná disciplína. Ale dívám se na to ráda. Je ale zajímavé, jak se liší třeba česká StarDance a slovenská. Tam je to mnohem větší show.
Jak vnímáte klasické soutěže v tanci? V kanceláři máte desítky pohárů a diplomů.
Podle mě tanec není soutěžní disciplína. Podléhá subjektivnímu hodnocení, i když si nastavíte jasné kategorie a měřítka. Není to údaj na stopkách. Na druhou stranu pro děti je to obrovská motivace. Snažím se je držet nohama na zemi, aby věděly, že jeden rok to může být tak a druhý jinak. Nechci, aby to pro ně bylo frustrující. Samozřejmě je tu i malá skupina dětí, kterým soutěže vůbec dobře nedělají, ale jde o velkou menšinu. Navíc máme autorská představení a tam děti získají úplně novou zkušenost. Více divadelní, uměleckou. Tak to mají vybalancované.
Co je teď v tanci trendem?
Právě moderní a současný tanec je na vzestupu. Pro nás, co to děláme celý život, je ale někdy otázka, co vlastně vidíme za styl. Takzvané „fusion“v sobě obsahuje více stylů. V tanci je přitom mnohdy méně více. Příliš složitá kombinace stylů včetně gymnastiky může být pro diváka nesrozumitelná. Jak už říkal Pavel Šmok, nesmí to být pohyb pro pohyb, musí to dávat smysl.
Zmínila jste Pavla Šmoka. Legendu oboru. Co vám předal?
On byl výjimečný. Na školu mě i přijímal. Hodně se nás snažil dostávat z komfortní zóny. Museli jsme třeba vyprávět vtipy. A to fakt není pro mě. Byla jsem z toho nešťastná. Podle něj byla ve vtipu podstata všeho. Má začátek, prostředek a pointu. A takhle se pracuje i s choreografií. Nebo po mně chtěl, abych mluvila sprostě. A to jsem vůbec nedokázala. Vždycky mi pak říkal, ty se jen bojíš, ale ty se nesmíš bát!