Loučení? Šampionku poprvé podpoří i synové

Před dvaceti lety startovala v Mnichově na svém prvním mistrovství Evropy. Nyní je tu na svém posledním. Barbora Špotáková, 41letá matadorka a legenda českého sportu, se ověnčila všemi nejvýznamnějšími tituly, jaké jsou v atletice k mání. Nastává čas, aby napsala poslední kapitolu své kariéry.

„Vždy jsem byla pověrčivá,“říká závodnice pražské Dukly. „Jestli k mému velkému finále dojde v sobotu právě tady, s rodinou i fanoušky, bude to pro mě něco, co už nejde přebít.“

Aby se tak stalo, musí dnes projít z kvalifikace. Postupový limit je 61 metrů. V sezoně má hozeno 62,29 metru, zkraje srpna skončila druhá na mítinku Diamantové ligy v Chorzówě. Z účastnic šampionátu je letos v Evropě sedmá nejlepší.

Zkuste zavzpomínat. Čím byl pro vás Mnichov v roce 2002?

Zlomovou událostí. Tehdy jsem v Americe (kde ještě coby vícebojařka studovala) měla únavovou zlomeninu, nádor v holeni, nemohla jsem pořádně běhat. Díky tomu jsem se víc zaměřila na oštěp. A pak jsem s ním i trošku náhodou hodila limit pro Mnichov, což mi změnilo kariéru.

Z kvalifikace jste tu tehdy po výkonu 51,71 metru nepostoupila.

Ale všiml si mě tenkrát trenér Jaroslav Brabec, který mě zavedl k Honzovi Železnému a spolu mě přesvědčovali, ať se vykašlu na víceboj a vrhnu se na oštěp. Což mi říkali i jiní lidé. Ale Honzovi jsem uvěřila.

V Mnichově vám dokonce půjčoval i tretry.

Ještě jsem neměla na oštěp žádné pořádné vybavení, ani dost treter. A najednou jsme zjistili, že Honza má stejnou nohu jako já a on jich měl tehdy naopak hrozně moc.

Jaké další vzpomínky na Mnichov se vám ještě vybaví?

Jak jsme si tu s výškařkou Ivou Strakovou připadaly nepatřičně a hleděly užasle na všechny ty české hvězdy, které jsme dosud znaly jen z televize. A nejen na ně. V obří jídelně jsem si nabírala jídlo s Heike Drechslerovou, na kterou jsem už v roce 1988 koukala při přenosech z olympiády a ona v Mnichově ještě v roce 2002 závodila v plné síle.

Přepadá vás nostalgie, když se sem nyní po dvaceti letech vracíte?

Občas ano, ale rychle ji zase pošlu pryč, protože takové myšlenky nejsou před závodem žádoucí. Jsem však hodně vděčná, že po tolika letech mohu být stále aktivní atletkou v dobré formě, což se poštěstilo jen málo lidem.

Kdyby vám to v roce 2002 někdo řekl...

... tak bych to považovala za úplný nesmysl, cosi nepředstavitelného. I teď si říkám: Je neuvěřitelné, že jsem pořád součástí českého týmu.

Jste na sebe hrdá, že jste vydržela tak dlouho?

Slovo hrdá bych určitě nepoužila. Ovšem vnímám, jak je to těžké, když jsem pozorovala své vrstevníky i mladší sportovce, jak se snažili vydržet do her v Tokiu, ale nepovedlo se jim to. Třeba Zuzku Hejnovou nebo Ondru Synka. Uvědomuji si, že stačilo strašně málo, abych tu nezávodila už ani já. Že pořád házím, k tomu přispěla také obrovská podpora mé rodiny a motivace od dalších lidí. Kdo ví, třeba budu i já někoho motivovat. Snad jen na to bych skutečně hrdá být mohla.

Dorazí za vámi rodina nyní do Mnichova?

Rodina i dost fanoušků, někteří už na kvalifikaci. Pro mé syny to bude premiéra, jinak se mnou na závody nejezdí. Ale budou dost vysoko na tribuně, těžko je tam uvidím. Tady je z plochy vůbec dost daleko k publiku, navíc před tribunami mají velký příkop. Takže není šance, že by za mnou Lukáš (partner) po závodě skočil jako po vítězství na mistrovství světa v Ósace 2007. I když jinak má superschopnosti hasiče.

Kvalifikace vás čeká už dopoledne. Jak se vám časné závody zamlouvají?

Je trošku drsné házet už takhle ráno, musíte se včas nabudit. Ale se vstáváním problém nemám.

„Vůbec žádný ideální scénář nemám. Jen si přeji technicky povedený hod.“

Jaký by tedy byl ideální scénář kvalifikace?

Vůbec si žádný nepředstavuju, nemodeluju. Nechám vše až na skutečnou situaci. Jediné, co si představuju, je technicky ideální hod. Protože s technikou jsem měla poslední dobou trochu problémy.

Nabuzená do závodu ale určitě jste, že ano?

Tady je krásné prostředí, nádherný stadion, v týmu panuje pohoda. Věřím, že se na mě přenese, a to vše mě ještě trošku nakopne. Hrozně důležité bude projít kvalifikací. Po poslední Diamantovce jsem se cítila poněkud unavenější. Doufám, že se to zase zlepší. Každopádně oproti loňské olympiádě v Tokiu je zdejší úžasná atmosféra otočkou o 180 stupňů. Na ni se strašně moc těším.

Barbora Špotáková, oštěpařka