Vy všichni jste šílení
Jacobs je zpět a tři ženy v setině
Kdo jsou nejrychlejší Evropané? Syn italské samoživitelky a revoltující Němka. Tak rozhodly finálové stovky na evropském šampionátu atletů v Mnichově.
A byla to ohromující podívaná. „Tohle je naprosto šílené. Celý stadion je šílený,“křičela Gina Lückenkemperová, když světelná tabule zvěstovala: Ona, žena až ze druhé řady favoritek, je mistryní Evropy. Ani britská superstar Dina Asherová-Smithová, ani švýcarská spolufavoritka Mujinga Kambundjiová, nýbrž 25letá německá studentka psychologie. Před svým publikem. Před 50 tisíci diváků. Zraněná. Odepisovaná. Poté, co ve finále ztrácela.
Navrch po nejtěsnějším doběhu stovky v historii šampionátů.
Tři ženy se vrhly do cíle v rozmezí jediné setiny sekundy. Lückenkemperové ukázala časomíra 10,99. A titěrných pět tisícin rozhodlo, že porazila druhou Kambundjiovou. Jak to dokázala? „Upřímně řečeno nevím.“
Chceš víc peněz? Neskuhrej
Loni se nacházela kvůli neustálým zraněním v patové situaci kariéry. V USA, kde trénovala, měla i velké trable se spánkem, navštěvovala proto chiropraktika. V Mnichově jí radši do hotelu nastěhovali její vlastní speciální matraci.
Semifinále stovky tady odběhla se zatejpovaným stehnem. S koučem řešili, zda kvůli bolesti do finále vůbec nastoupí. „Zkusím to,“řekla.
Pádem za cílem finále si stehno v oblasti kolene rozřízla, tekla z něj krev. Se zafačovaným kolenem přesto odklusala čestné kolo. „Teď nic necítím, mám v sobě tolik adrenalinu,“ujistila. Euforie tlumila bolest. Pak ji odvezli do nemocnice, lékař ránu sešil osmi stehy. „Jsem v pořádku. Ale ještě jsem to všechno v sobě nezpracovala,“psala v jednu v noci na Instagram.
S atletikou začínala jako vytrvalkyně, než přes výšku došla ke sprintům. Na mistrovství světa v Eugene letos coby členka bronzové štafety pomohla k jedné z pouhých dvou německých medailí. Načež ostře zkritizovala podfinancování německé
atletiky: „Jsme jako poloprofesionálové, kteří extrémně dřou a snaží se konkurovat plnohodnotným profíkům.“
Řekla si tím o ostrou kritiku ze strany funkcionářů i dvojnásobné olympijské vítězky ve výšce, 66leté Ulriky Nasseové-Meyfahrtové. Ta ji nařkla ze skuhrání a přidala: „Názor této dámy s rychlýma nohama a ještě rychlejšími ústy je populistickým nesmyslem. Naši profesionálové by raději neměli trávit tolik času na sociálních sítích.“
V pondělí se Lückenkemperové zeptali, zda je její zlato odpovědí na slova Meyfahrtové. „Ne, to vůbec ne. Jen se teď královsky bavím.“
Italova náplast za Eugene
Marcell Jacobs podobně neuvěřitelný příběh prožil loni na hrách v Tokiu. Pod pěti kruhy zaskočil sprinterské velmoci a v evropském rekordu 9,80 slavil zlato. V Mnichově nyní přidal další velký triumf.
Jeho rodiče se seznámili ve Vicenze. Osmnáctiletý americký voják Lamont
Marcell, jenž tam působil s kontingentem své země, a o dva roky mladší Italka Viviana. Ta jej posléze následovala za oceán a o tři roky později porodila v USA syna. Jenže otce pouhých 20 dnů poté poslali do Jižní Koreje. Viviana se s novorozencem vrátila do vlasti. A starala se o něj sama.
„Bez maminky bych nikdy olympiádu nevyhrál,“ujistil Jacobs v Tokiu. „Vždy stála při mě, vozila mě na tréninky, sháněla peníze.“
Sám od dětství řádil na bruslích i kole, zkoušel plavání, basketbal. V atletice zprvu holdoval dálce, až po roce 2018 se začal soustředit na sprinty.
Když vstupoval do finálové stovky v Mnichově, přiložil si dlaně ke spánkům a naznačil jimi přímý směr, jímž se bude ubírat. Běž pořád rovně a co nejrychleji, poručil si.
Finále dominoval, nebylo pochyb, časem 9,95 vytyčil i nový rekord evropského šampionátu. „Se závodem nejsem spokojený, měl jsem v něm technické problémy. Zato jsem nesmírně šťastný, že mám po olympijském zlatu i evropské,“svěřoval se.
Zranění stehenního svalu ho sužovalo celou venkovní sezonu. V březnu ještě na halovém MS opanoval sprint na 60 metrů, pod otevřeným nebem se však s největšími protivníky dlouho nemohl ani střetnout. Do dějiště světového šampionátu v Eugene sice v červenci odcestoval, ale brzy vyklidil kolbiště, před semifinále odstoupil. „Jde o bolestivé rozhodnutí,“tvrdil tehdy. „Jsem bojovník, a proto jsem se rozhodl, že v Eugene musím být. Byla to výzva. Ale nechci riskovat vážnější zranění, které by mi ohrozilo zbytek sezony.“Do Mnichova tudíž dorazil s ještě větším odhodláním. A hned po vítězství plánoval: „Příští rok si vyřídím účty i se světovou konkurencí.“