Na okupanty namířili houfnice
MF DNES přináší zapomenutý příběh odporu Čechů ze V Turnově zahnali Poláky zbraněmi
Pokračování ze str. 1
Ministr obrany ČSSR Martin Dzúr zakázal armádě jakýkoliv odpor, nařídil, aby vyšla divizím Varšavské smlouvy ve všem vstříc a „poskytla jim maximální všestrannou pomoc“. Turnovská posádka tento rozkaz ignorovala. Klíčovými postavami odporu proti okupantům byli velitel místní posádky Považan, jeho zástupce Ištvánek a politruk Jareš.
Češi podmínky odmítli
„Když Poláci viděli děla v branách kasáren, doslova zuřili. Jejich tanky a obrněné transportéry se postavily tak, jako by chtěly kasárna ostřelovat. Velitel Poláků s námi začal jednat. Žádal zákaz pohybu vojáků mimo kasárna, stažení děl, odevzdání zbraní. Všechno jsme odmítli,“píše ve svých pamětech major Ištvánek.
Polské jednotky se pak utábořily za Turnovem. „Velitel okupačních vojsk nechtěl riskovat otevřený střet v ulicích města, které neznal. Je zřejmé, že tato situace mohla pro Turnov dopadnout obrovskou katastrofou. Bojovou náladu tenkrát doslova zmrazily projevy Alexandra Dubčeka a prezidenta Ludvíka Svobody, vybízející ke klidu a návratu k normálnímu životu. Bylo zřejmé, že v případném boji proti okupantům by bylo turnovské vojsko osamocené,“říká historik, publicista a šéf turnovské knihovny Jaroslav Kříž.
Historik: Neměli by šanci
I podle historika z Vojenského historického ústavu Prokopa Tomka by vojáci ozbrojeným odporem stejně nic nezmohli.
„Rozkaz k útoku by nikdy nepřišel. Politické vedení státu byli komunisté, představa, že vydají povel k útoku na svého do včerejška loajálního spojence, je absurdní. Navíc bychom byli okamžitě poraženi. Okupanti naši armádu převyšovali početně, navíc k nám vtrhli ze všech stran kromě západního Německa a Rakouska, znali dislokaci naší armády. Od hranic do středu země to máte všude 150 km, takže šance na obranu byla nulová. Neměli jsme ani operační plány na takovou obranu, to, že nás napadne spojenec, se ani nenacvičovalo,“líčí Tomek.
Z vojáka traktoristou
Připouští ale, že ozbrojený odpor by posílil morálku národa, vylepšil pověst armády, která byla nucena kolaborovat s agresorem.
„Smysl existence vojáka je bránit svoji zemi proti vnějšímu ohrožení. To nejhorší, co se mu může stát, je to, že to nemůže dělat. Kdo chtěl zůstat v armádě i poté, musel se podruhé pokořit a podepsat souhlas s okupací. To mělo fatální vliv na morálku naší armády, která se vlastně stala sluhou cizí mocnosti,“komentuje historik Tomek.
V Turnově odpor pohasl 27. srpna, kdy vedení státu podepsalo Moskevské protokoly. Záhy přišel rozkaz opustit kasárna, velmi podobný tomu z roku 1938. 28. září 1968 vystřídala Poláky sovětská posádka, ta česká byla za trest dislokována do Uherského Hradiště.
„Do kasáren se nastěhovali vojáci sovětští, avšak lidé jim neřekli jinak než Rusáci,“vzpomíná historik Jaroslav Kříž.
Strůjci odporu Ištvánek, Považan a Jareš byli vyhozeni z armády a zbaveni všech vyznamenání. Bohumil Ištvánek musel vzít práci traktoristy.
„Urážka dělnické třídy“
„Vzali mu i výsluhy, měl odslouženo 22 let a nedostával téměř nic. Z práce vyhodili i mámu, která původně dělala laborantku a jako čtyřicetiletá musela jít mezi patnáctiletá děvčata a vyučit se kuchařkou, aby směla dělat ve výrobně polotovarů.
Já se na střední školu dostal díky výbornému prospěchu, ale má přihláška na vejšku byla nomenklaturními kádry označena za urážku dělnické třídy,“popsal útrapy rodiny syn Bohumila Ištvánka Miloš.
Na výsadkáře si netroufli
Podobné případy odporu proti okupantům se neděly jen v Turnově. Sověti se nedostali ani do kasáren 7. výsadkového pluku v Holešově. Zdejší výsadkáři byli považováni za elitu armády a okupanti si jejich zákaz vstupu nedovolili porušit.
Část výsadkového pluku se navíc ozbrojená zakopala na vrcholu Hrádek nad obcí Přílepy pro případ, že by došlo ke konfliktu a bylo by třeba kasárna bránit i zvenčí. I strůjci holešovského odporu museli rok po okupaci pryč z armády.