„Přišla jasná předtucha toho, že jsme v pr..li“
Ruský výsadkář napsal knihu o zážitcích z války. MF DNES přináší ukázky
Třiatřicetiletý výsadkář Pavel Filaťjev z Volgogradské oblasti se v prvních dnech ruské invaze účastnil útoku na Cherson. V dubnu ho kvůli zranění oka evakuovali a na frontu se už nevrátil. Vzpomínky a pocity z bojového pole sepsal na 140 stránkách a z Ruska nedávno uprchl. Přinášíme úryvky z jeho nedopsané knihy ZOV, v překladu z ruštiny Volání – název je psán symbolicky latinkou, zvýrazňuje písmena Z a V, která se objevují na ruské vojenské technice.
O návratu do armády
Po neúspěšném brigádničení na různých místech jsem se rozhodl (v srpnu 2021) vrátit do armády... Přišel rozkaz nahlásit se v jednotce (na Krymu). Po deseti dnech mi dávají uniformu, ale jen letní, kanady správné velikosti nemají, kupuji si proto vlastní... Na ranním nástupu přichází šok: nad placem vlají dvě rozervané vlajky – Ruska a výsadkářů, z megafonu sklíčeně zní hymna, polovina vojáků ji nezpívá...
V polovině října nám vydají zimní uniformu – jen obnošenou a většina velikostí chybí. Po hádkách s rotným si kupuju vlastní kabát... Vyjíždím na místo (nácviku) seskoků (padákem). V noci bylo pod nulou, jeli jsme tam v otevřeném kamazu, všichni dorazili otupělí zimou... Mnoho vojáků bylo bez teplého oblečení: někdo ho nedostal, někdo odmítl obnošenou uniformu. Druhý den jsem se probudil s horečkou... Zhádal jsem se s rotným, protože mě nechce pustit do nemocnice. Nakonec odjíždím do nemocnice – (vyšetření) ukázalo oboustranný zápal plic...
Mám toho bordelu plné zuby, píšu stížnost na ministerstvo obrany: „To, čemu přihlížím poslední tři měsíce, mě šokuje. Vidím naprostou anarchii a jen slabý náznak bojové připravenosti.“Po odpovědi ministerstva, v níž mi popřáli pevné zdraví a doporučili starat se o vlastní disciplínu, chuť sloužit v tomhle blázinci odpadla úplně...
V polovině února byla moje rota ve vojenském výcvikovém prostoru Staryj Krym. Když jsem sledoval zprávy, chápal jsem, že se něco děje, na základnu naháněli všechny na dovolené a ty, kdo marodil...
Celá rota byla v jednom stanu,
40 lidí. Stály tu palandy a jeden vařič. Stravování horší než na posádce, umýt se nebylo kde. Ti, kdo dorazili později, stejně jako já, neměli ani spacák, ani maskáče, ani výzbroj a helmu... V únoru někteří neměli čím topit, mýt se chodili do moře. Nemocnice byly kvůli tomu přeplněné, dokonce přišel rozkaz nenechat se hospitalizovat...
Následujících několik dní jsme chodili na střelby, tehdy jsem poprvé držel automat. Měl rozbitý řemen, byl rezavý a po první střelbě se zasekl...
Začátek
23. února přijel velitel divize a gratuloval nám k svátku – od zítřejšího dne činí naše výplata 69 dolarů denně (asi 1 690 korun)... Byl to signál, že se stane něco závažného...
Ve čtyři ráno (24. února) se probudím (v kamazu), slyším hřmot, země vibruje, cítím silný pach střelného prachu, nebe ozářilo světlo: zleva i zprava od kolony pracovala artilerie. Nebylo jasné, co se děje, kdo kam střílí... Pochopil jsem, že
scénář „Krym je náš“se nekoná, nahradila ho jasná předtucha toho, že jsme v pr..li...
Nechápal jsem: Střílíme na útočící Ukrajince? Nebo na NATO? Nebo útočíme my? Kolona ožila a dala se do pohybu. Slyšel jsem střelbu a výbuchy z té strany, kam jsme jeli. Pomalu jsme projeli rozbitým hraničním přechodem Krym-Ukrajina. Objevily
se značky, nápisy v ukrajinštině, ukrajinské vlajky...
Najednou se prudce zastavujeme, zazní rozkaz: „Do boje!“Všichni se rychle, ale neohrabaně vysypeme z auta, rozbíháme se po stranách cesty, stavíme se do pozic: někdo na kolena, někdo leží, někdo tupě stojí... Ještěže to byl planý poplach, jinak by nám připravený protivník dal za vyučenou...
Dozvídám se, že rozkaz je jet na Cherson, dobýt most přes Dněpr. Teď už to bylo jasné: zaútočili jsme na Ukrajinu... Velitel říká, že nemá spojení, bez spojení hov.o chápeš, co se děje, ale hlavně se nepo.rat, hned pojedeme dál. Říká mi to s předstíranou odvahou, na očích mu vidím, že je taky v hajzlu...
Chaos
Myšlenky se mi točí kolem útoku na Cherson: nemyslím si, že starosta vyjde v ústrety s chlebem a solí, vztyčí ruskou vlajku nad radnicí a my slavnostním průvodem vjedeme do města... Byl jsem si vědom, že Cherson je velké město, jestli tam vjedeme v koloně, budeme v háji. Věděl jsem o úrovni naší přípravy a organizovanosti a připravoval se na nejhorší... Veškeré naše přípravy byly jen na papíře, technika beznadějně stará...
Nás jakožto pluk výsadkářů poslali do války v teréňáku! Ohromné množství techniky ani do války nedojelo a přitom to bylo jen 200 kilometrů. Vždyť i taktiku máme doteď stejnou jako naši dědové...
Přijeli jsme do chersonského přístavu. Všichni jsme vypadali vyčerpaně a divoce, prohledávali jsme budovy a hledali jídlo, vodu, sprchu a místo ke spaní, někdo začal tahat počítače a další cennosti... Jako divoši jsme snědli všechno, co jsme našli: cereálie, ovesné vločky, džem, med...
Následující měsíc jsme kopali zákopy (na hranici Chersonu a Mykolajivu). Nás ostřelovali, my ostřelovali ukrajinské vojáky, naše letectvo ale nebylo prakticky vidět. Jednoduše jsme drželi pozice v zákopech: nebylo kde se umýt, co jíst, spát se nedalo... Oznámili, že budou platit za každého zabitého ukrajinského vojáka, stejně jako to dělali militanti v Čečensku... Nové uniformy, obuv, munici ani teplé oblečení nám nepřivezli...
Někteří se začali střílet do končetin nebo se schválně nastavovat (při ostřelování, pozn. red.), aby dostali tři miliony (výplaty za zranění) a odjeli z tohohle pekla. Našemu vězni uřízli prsty a genitálie. Mrtvé Ukrajince na jednom stanovišti usazovali vedle sebe a dávali jim jména...
Kvůli ostřelování některé vesnice prakticky přestaly existovat. Všichni kolem byli čím dál naštvanější. Nějaká babka otrávila naše vojáky koláčky. Skoro každý měl plíseň, někomu padaly zuby, loupala se kůže...
Hlavním důvodem (neúspěchu ruské armády) je, že morálně jsme neměli právo zaútočit na jinou zemi... Když to všechno začalo, znal jsem málo lidí, kteří věřili v nacisty nebo si přáli válčit s Ukrajinou. Neměli jsme v sobě nenávist...
Většina vojáků je nespokojená s tím, co se v armádě děje, s velením, s Putinem a jeho politikou, s ministrem obrany, který ani v armádě nesloužil... Většina nechce nikoho zabíjet a už vůbec ne válku, jenže jsme skovaní dohromady vlastenectvím, zákony, pocitem viny před kolegy, nikdo nechce být zbabělcem. Nemůžeme odhodit zbraň a utéct...