Amerika a svět před válkou

Spojeným státům se v zahraniční politice posledních desetiletí moc nedaří. A i v ukrajinské krizi se jim povedlo stmelit tandem Ruska s Čínou. Kdo ale bude hasit požár?

Když pokud možno objektivně zhodnotíme posledních padesát let americké zahraniční politiky, dojdeme k neradostnému zjištění, že jde o historickou etapu, v níž se větší či menší neúspěchy střídají s naprostými debakly. Ať už jde o Irák, Sýrii či Afghánistán, který americká armáda přesně před rokem po dvou desetiletích marné snahy o implementaci americké demokracie v této zemi chaoticky opustila, když ještě předtím stihla oficiálně předat vládu do rukou teroristického hnutí Tálibán.

Od té doby se administrativa Joea Bidena držela v otázkách zahraniční politiky přece jen trochu zpátky. Tedy až do konfliktu na Ukrajině, v němž sehrála klíčovou roli, jež bude ovšem přesně popsána historiky až za dalších padesát či více let.

Nedávná návštěva předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu prokázala, že se USA nebojí ani dalšího případného konfliktu – samozřejmě s podmínkou, že se bude jako obvykle odehrávat bezpečně daleko od jejich hranic. Spojené státy se tím evidentně snaží destabilizovat pozici Číny v Jihočínském moři. Jde totiž o významnou geopolitickou křižovatku politických, vojenských a v neposlední řadě i hospodářských zájmů, která nejenom že má značné podmořské zásoby ropy a zemního plynu, ale pokrývá třetinu globálního obchodu v hodnotě téměř 5,5 bilionu dolarů.

Moralizování zde nemá své místo. Víme, že Čína je diktatura a Tchaj-wan je jednou z nejdemokratičtějších zemí světa. Ze strany USA ale ve skutečnosti nejde o individuální sympatie k tomuto ostrovnímu státu nebo o budování vlastního obrazu bojovníka za lidská práva. Všechny tyto pózy jsou falešné, je to jen šachová partie o geopolitický a ekonomický vliv.

A nelze jednat jen z pozice síly. Názorně to předvedl prezident Joe Biden, který doslova žebral při návštěvě jednoho z nejkrvavějších režimů na světě, Saúdské Arábie, aby přesvědčil sdružení OPEC o nutnosti zvýšení produkce ropy. Nebyl tam proto, aby kritizoval stav lidských práv, uvaloval na ně sankce nebo žádal o ukončení války v Jemenu. Byl tam, aby prosil o ropu. A všichni bychom měli chápat, že v mezinárodní politice je třeba brát v potaz zájmy států, jinak nás zvyšující se napětí dovede k otevřenému konfliktu celosvětových rozměrů.

Nepodcenit hrozbu

Připomeňme, že světové války nevznikly z obecného očekávání, ale z podcenění reálného, aktuálního nebezpečí. Konflikt na Ukrajině může být „Sarajevem“21. století, palivo pro mnohem větší válku s dalekosáhlými následky. Podmínky pro vypuknutí třetí světové války vznikají již několik let, stačilo jen škrtnout sirkou a v zemích, jako jsou

Sýrie, Írán či Ukrajina, mohlo dojít – nebo už také došlo – ke vzniku velkého požáru.

Politika současné Bidenovy administrativy je bohužel tak málo prozíravá, že za pár dní dosáhla toho, co Vladimir Putin nezvládl za dlouhé roky: posílit strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou. A není pravděpodobné, že Západ může této alianci vzdorovat. Takzvaná rovnováha zahraniční politiky Spojených států za poslední desetiletí má na svědomí rozbitý Blízký východ, rozklíženou severní Afriku, znesvářený Balkán a zdevastovanou Střední Asii.

Stabilita se po jejich zásahu nikde nezvýšila, ba naopak. To, že v Afghánistánu panuje totální chaos, že v Jemenu je hladomor, že stát v Libyi prakticky neexistuje nebo že Irák nemá vládu už skoro rok, to dnes kupodivu nikoho příliš neznepokojuje. Také konflikt na Ukrajině potichu vyklidil pozice na prvních stránkách světového tisku.

Západ přitom momentálně řeší nesnadné dilema. Na jedné straně si nemůže dovolit ponechat Ukrajinu zcela napospas ruské agresi, protože se oprávněně obává eskalace konfliktu, který by mohl vyústit ve třetí světovou válku. Studená válka nás přece naučila, že nelze vyhrát válku proti jaderné mocnosti.

Jedinou cestou, jak řešit válku na Ukrajině, jsou proto jednání. Zintenzivnit tlak na co nejrychlejší ukončení vraždění, utrpení, destrukci a barbarství. Tento konflikt může být uzavřen pouze kompromisem, z něhož žádná z válčících stran nevyjde jako poražená.

Jenomže kompromis je pro současnou ukrajinskou vládní garnituru sprosté slovo. Prezident Volodymyr Zelenskyj je bytostně oddán válečné mašinerii a hledá pouze vojenské řešení. V nedávném projevu znovu ubezpečil celý svět, že válka neskončí, dokud Ukrajina nedobude zpět i Krym, což je v praxi totéž, jako kdyby oznámil, že válka prostě neskončí v dohledné, ba ani v nedohledné době.

Ruská invaze je samozřejmě v principu bezprecedentním a zavrženíhodným krokem, svévolným narušením svébytnosti Ukrajiny a pošlapáním všech zásad mezinárodního práva.

Pokračování války však není řešením. Taktika, podle níž dosáhneme míru tím rychleji, čím větší objem zbraní a munice na Ukrajinu doručíme, je ve své podstatě nejenom naivní a alibistická, ale zároveň i velmi nebezpečná. Nebezpečná pro Ukrajinu a neméně tak pro celou Evropu.

Spojené státy mohou být tradičně v klidu. I když dost možná vydatně asistovaly při škrtnutí zápalky a zažehnutí konfliktu, požár bude hasit někdo jiný. A zpoza velké louže může Bidenova administrativa i nadále pokračovat v linii své tolik úspěšné zahraniční politiky.

Taktika, že dosáhneme míru větším objemem zbraní na Ukrajině, je naivní i nebezpečná.