Teorie Šeherezády
Prezident Recep Tayyip Erdogan rozjel složitou partii Turecka coby prostředníka mezi Ruskem a Západem. Co ještě Amerika skousne u svého aliančního spojence?
Když Turecko oznámilo sedmdesátiprocentní inflaci a místní si začali povídat o tom, že je ve skutečnosti někde až u 150 procent, základy domácí Erdoganovy popularity se začaly natolik otřásat, až i Washington zpozorněl. Nepřišel nyní čas k úpravě americké politiky vůči Erdoganovi a jeho zemi jako takové? Turecko je totiž jeden z jejich nejobtížnějších klientů, navíc maskovaný jako spojenec Západu.
Ostatně vzpomínám si, jak nás, Česko, kdysi na australském ministerstvu zahraničí zařadili do skupiny deseti evropských států společně s Tureckem – a pak se ukázalo, jak na devět z nich nikdy nezbude čas, protože Turci sami vás spolehlivě zaměstnají víc, než celá střední Evropa dohromady. Americká administrativa již dávno zjistila přesně totéž.
Turecké paradoxy
Při pokusu rozluštit, co to vlastně Erdogan chce a jestli to sám ví, si americké think-tanky začaly vypomáhat teorií obnovy osmanského impéria. Všechno, co Erdogan dělá, bude nějak propojeno jeho centrálním snem obnovit tureckou moc směrem na východ, do Arábie staré turecké říše.
Jak jinak vysvětlit, že jste v NATO, ale současně máte úplně samostatnou zahraniční politiku vůči Rusku, že doma jste spojencem USA, ale deset metrů za syrskou hranicí už vaše vojska vystupují jako potenciální protivník amerických sil, že Řecko je váš vojenský spojenec, ale současně se s ním vzájemně obviňujete z přípravy eventuálního vojenského útoku jeden na druhého, že Evropskou unii vnímáte jako dalšího oponenta, a proto do ní chcete vstoupit, že si k americkým letounům pořídíte ruskou protivzdušnou obranu a že při návštěvě Spojených států, abyste je poučili o skutečné demokracii, se stihne vaše ochranka poprat s demonstranty rovnou před tureckou ambasádou ve Washingtonu, zatímco na potyčku smířlivě shlíží zde trochu nepatřičně umístěná socha T. G. Masaryka?
Současně začnete létat národním dopravcem do takových míst afrického kontinentu, kam nikdo jiný nelétá, a pomalu ukrajovat z tamního obchodu, dávno rozděleného mezi Indy, Libanonce a Číňany. To už není politika všech azimutů, ale přímo vulkanický výbuch aktivit. Přidejme k tomu, že vám vaši saúdští spojenci rozčtvrtí novináře na konzulátu a vy se postavíte do čela mezinárodního vyšetřování – a když jim ukážete, že na rozdíl od západních služeb vy umíte v Orientu najít všechno, nabídnete na celou věc zapomenout, protože vám padá národní měna. Žádný div, že se z takových veletočů americkým analytikům zatočí hlava a luštitelé tureckých pozic mají často pocit, jako by jezdili celý týden na nějakém nezastavitelném kolotoči.
Platí tedy americká teze, že celou tuhle orientální konstrukci drží pohromadě pouze sen příští regionální velmoci navráceného osmanského Turecka? A znamená to, že žijeme v době pokusů o návrat k mapám minulých století, kde Putin obnovuje SSSR a Erdogan chalífát?
Nemocný muž Evropy
Když Erdogan v roce 2002 přišel k moci jako premiér na základě slibu, že jeho strana zamezí korupci a ekonomicky znovu nastartuje Turecko, nebylo ještě o obnově osmanské říše slyšet ani slovo. Tehdejší spojenec, dnešní úhlavní nepřítel Fatullah Gulen, dával tehdy Erdoganově straně spíše věroučně islamistický nátěr a nic nenasvědčovalo tomu, že mnozí moji turečtí přátelé politicky nesouhlasící s Erdoganem nakonec zjistí, že se jim výplaty za dekádu zvýší třikrát, že Turecko bude dosahovat růstu dokonce i během covidu a v roce 2021 bude mít s 11 procenty nejvíce rostoucí ekonomiku z celé G20.
Tou dobou se Turecko kromě Sýrie a Iráku již vojensky angažovalo v Libyi i v Náhorním Karabachu a chystalo se objevit, že v budoucím rusko-ukrajinském konfliktu bude jako obvykle ekonomicky i vojensky víceméně na obou stranách fronty současně. A přitom byl zároveň tento zdánlivě znovu nezastavitelný kolos jako v dobách minulých znovu „nemocným mužem Evropy“. Během stejného roku vrcholu ekonomických úspěchů turecká lira ztratila závratných 45 procent hodnoty vůči dolaru, z toho 18 procent za jediný listopadový den loňského roku. Představte si, co vám takhle skákající měna udělá s cenami produktů a vstupů do exportně importní ekonomiky nebo s cenami bytů. V tomto roce 2022 pokles hodnoty národní měny „úspěšně“pokračoval opět v desítkách procent.
A tak jak hodnota tureckých peněz klesá a domácí ceny kvůli inflaci nezadržitelně a astronomicky stoupají, stojí prezident Erdogan před další politicko-ekonomickou propastí. Podle amerických expertů se zatím nerozhodl, zda ji překročí, přeskočí, bude ji ignorovat, skočí do ní, nebo předvede paragliding. Zatím celou situaci označil za komplot Turecku nepřátelských sil a udržel centrální banku, aby nezvýšila úrokovou míru oproti radám všech světových ekonomů a jejich teorií.
Erdogan totiž tvrdí, že inflace nakonec zmizí sama o sobě a vzhledem k hospodářskému růstu Turecka se prostě tímto obdobím nějak proinvestuje.
Otázka tedy zní: bude to zatím znamenat alespoň dočasný finanční konec jeho zahraničněpolitických aktivit? Nebo se jejich rozšířením pokusí nacionalisticky léčit domácí splín? A je toto čas na změnu Turecka posledních dvaceti let, nebo ještě nepřišel?
V roce 2023 čekají Erdoganovu Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) volby, ve kterých bude volit devět milionů mladých Turků narozených po roce 1990. Jejich nespokojenost s vládou je na sociálních médiích více než viditelná. Navíc nikdy nepoznali jinou vládu než Erdoganovu, a tak mohou mít svoje iluze o vlastní příští reformě.
Co se týče té stávající, kdy Erdogan zavelel centrální bance nedělat nic, protože inflace časem odejde sama, tak dokonce i turecký ekonom Arda Tunca říká, že „tohle je poprvé, co používáme model úplně mimo ekonomické teorie. Dokonce i když byla krize, mohli jste odhadnout, co se stane. Teď už je odhad nemožný.“
Krocaní klička
V této situaci zcela nejasné budoucnosti Turecka se proto země zaměřila na... neuhodli byste. Na změnu názvu svojí země v anglosaských médiích. Žádné Turkey, tedy krocan, ale Turkiya. Není proto divu, že se washingtonští analytici opět neshodli, jestli nyní přichází čas na nová a tvrdší americká vyjednávaní s Erdoganem, kterého blížící se volby a vlastní ekonomické teorie konečně oslabily natolik, že by byl naslouchající netureckým hlasům více než obvykle. Základní otázka zůstala – došly už Erdoganovu Turecku hrajícímu na všechny strany světa peníze a nápady?
Domnívám se, že zdaleka ne. Přátelům turkologům na to i nabízím svoji alternativní teorii k jejich konstrukci o Erdoganově obnově osmanské říše. Je to teorie Šeherezády. Šeherezáda musí každý večer panovníkovi vyprávět nějakou novou, super zajímavou příhodu, protože jinak by rychle přišla o hlavu. A to je přesně to, co nám na Západě Eroganovo Turecko již léta dopřává. Kdykoliv jsou jeho problémy neřešitelné, přidá k nim prostě další – a všechny nás tím zaměstná.
Proto si myslím, že teorie Šeherezády snad sedí na současnou situaci mnohem víc než teorie jiné. A těším se na další tureckou noc plnou bláznivých příhod.