Nejraději vzpomínám na všechno, říká jubilant Smoček
Jeho hry byly přeloženy do patnácti jazyků, hrály se ve dvacítce zemí. Stál u vzniku Činoherního klubu, kde pomáhal Šafránkové, Čepkovi, Abrhámovi a dalším stát se hvězdami. Ač ve středu oslaví Ladislav Smoček devadesátiny, ve svém divadle stále působí a píše novou hru.
Rozhovory dělá Ladislav Smoček nerad, ale protože se blíží jeho devadesátiny, tak dramatik, režisér, především však ústřední postava a spoluzakladatel pražského Činoherního klubu s jedním výjimečně souhlasil. Literáta v sobě ale nezapře. Otázky si nechal nadiktovat po telefonu, a protože dle svých slov nejraději píše rukou, předal odpovědi úhledně na pěti listech papíru. Zde vám přinášíme zkrácenou verzi rozhovoru, který už zítra najdete v plném znění v kulturní rubrice iDNES.cz.
Čím si vysvětlujete, že vaše hry v zahraničí tak zaujaly?
Každá skutečná divadelní hra vysílá lidem určité poselství. Nevýslovné štěstí je, když přesáhne hranice vaší země. Vaše poselství tak sdílí mnoho dalších různějazyčných lidí. A ti všichni sdílejí společně eventuální lidskost hry. Podobá se to štěstí hudebního skladatele, jehož hudbu a její poselství sdílí lidstvo bez hranic. Kdekoliv na světě. Mně se něco takového alespoň v menší míře přihodilo.
Nepomohla vám i doba?
Ano, i doba byla příznivá. Pražské jaro 1968 stálo přede dveřmi, a tak se stalo, že se zvýšil zájem o naši zemi. Jelikož atmosféra byla volnější, film se začal převratně projevovat a v porovnání se stalinským útiskem kultury bylo cítit ve všech kostech slibné uvolňování směrem k svobodnějšímu projevu člověka. My jsme v těch nejrůznějších oborech kultury byli nadržená generace stvořit něco, co patřilo k životu, ale co v minulých letech neprošlo. A začala převažovat i určitá přejícnost tam nahoře. A přijdete-li s něčím poměrně novým, to neušlo tehdy pozornosti zvenčí. V případě naší země se stalo, že začala být v ohnisku pozornosti světa. Ten jiný svět zajímala původnost, originalita vnímání světa, osobitost, a to vše živé, lidsky přitažlivé, osobitá směšnost.
Vaše hry jsou plné groteskních situací. Kde jste pro ně nacházel inspiraci?
Když já jsem nevzdělanej. Já vím houby, co je groteskní a co není groteskní. Kde nacházím inspirace, nevím. Všude. Život přírody, lidí, absorbuji do sebe nevědomky celý život, vše do mě asi neustále vniká. Nutkání stvořit hru, pustit se do radostného, i když vyčerpávajícího dobrodružství nastane, když téma ve mně začne klepat samo od sebe na dveře. Neexistuje, abych tlakem vůle nějaký námět na hru ze sebe pracně vypotil. Dimenze života jsou nekonečné a nosíš je v sobě a stále získáváš v rozmezí své chápavosti. Všichni máme svůj strop. Jak jsem uvedl, vše se samo hlásí zevnitř.
Činoherní klub má své pevné
místo v historii českého divadla. Co stálo za jeho úspěchem?
Co stálo za jeho úspěchem? Všechno možné. Ale v podstatě by se dalo říci – asi schopnost, která se tu sešla. Bez té nemůže být úspěch. To je jednoduchý předpoklad. Dále příznivá doba. Možnost pracovat volněji než u kamenných divadel. Inscenaci Pikniku (První premiéra Činoherního klubu z února 1965 – pozn. red.) jsme se rozhodli předvést veřejnosti, až inscenace bude zralá k předvedení, ne dřív. Ta jinakost přístupu ke zkoušení se promítla do konečného výsledku a působila na lidi v hledišti. Hra byla už svým námětem nezvykle neobvyklá, ale zaujala a herci poutavě drželi diváky v napětí celé představení.
Jakým způsobem?
Inscenaci vévodilo pět herců. Museli doručit lidem v hledišti sebe a tím i hru jako sebevědomý, silný čin, což se stalo. Tím mohl být posvěcen a úředně schválen vznik nového divadla. Veškeré nároky ke schválení byly přesvědčivě splněny. Všichni ti, kteří přišli jako tvůrci poté, byli dychtiví předvést svůj vitální a svěží přístup. K tomu, co cítili, že chtějí předvést. Akcentován byl obsah. Mrtvá vnějškovost bez obsahu nedostala sebemenší příležitost. Živá hra, živý režisér, živý projev herců. Prostě, záhy se převážně dařilo všemu.
Činoherní klub stál vždy na hercích. Formovali jeho úspěch právě oni, nebo naopak Činoherní klub formoval herce?
Chytrá otázka. Lapidárně a přesně to postihl dramatik Jaroslav Vostrý v jednom rozhovoru, ještě než se rozjely zkoušky hry Piknik. „Naše divadlo je divadlo režírovaného herce.“Ano, úspěch formovali skvělí herci, osobnosti, na které lidé chodili a chodí; jsou viditelní a slyšitelní na jevišti a hlavně skrze ně diváci vnímají hru. Ale herci se octli v našem souboru jen proto, že Činoherní klub, to jest jeho umělecké vedení, rozeznalo hodnotu jednoho každého z nich a pozvali
jsme je, aby obohatili potenciál divadla.
Dá se to k něčemu přirovnat?
Stručně – je to jako vrcholový fotbal. Fotbalové zářící hvězdy vrcholně umějí, ale někdo musí rozeznat jejich kvality, někdo mocný a schopný, a pozvat je do slavného klubu. Na ně lidé chodí, ale úspěch klubu je rozhodující. A bez – nejlépe geniálního – trenéra, který vymyslí psychologii pro zápas proti protivníkovi, psychologii hráčů a schopnosti úkoluje, bez této vůdčí osobnosti sebeskvělejší skupina fotbalových hvězd nic vrcholného nedokáže. Skupina skvělých herců zase nedokáže vytvořit představení skvělého Hamleta bez režiséra. Podoba fotbalu s divadlem je v tomto ohledu nasnadě.
Na kterou práci a které herce v Činoherním klubu vzpomínáte nejraději a proč?
To je otázka, kterou dostávám často. Rád bych odpověděl, ale nedaří se mi to. Asi to v mém případě nejde. Cokoliv jsem dělal v souvislosti s divadlem, tak vždy na doraz, jako by to mělo být naposled. A přitom se staral, abychom byli všichni v pohodě. Bylo to někdy náročné, ale nikdy zkoušení nebylo patologické trápení. Člověk se snaží na jevišti na podkladě hry reflektovat život, ale není dobré život u divadla protrápit. Když společně v souznění
sloužíme věci, je naděje na lepší výsledek, bez křeče.
Tak jste přistupoval k divadlu vždy?
Počínaje Brnem v roce 1957 jsem takto přistupoval v mém životním poslání u divadla všude. A protože až na výjimky se to dařilo, výsledkem je, že nejraději vzpomínám na všechno. V Brně, Národním divadle v Praze, na Vinohradech, v Ungeltu, na Filipínách, v Curychu, Itálii, Finsku a ještě nevím kde. Měl jsem až na několik výjimek v divadle štěstí. Je pro mě hledáním, nalézáním a souzněním. Pracuji s důvěrou ke všem. Nemyslím, že pravidelný režisérský řev je nejlepší cesta. Nejlepší jsou zdánlivě bezstarostné, vylehčené chvíle. Jsme uvolnění a vše tak svobodněji přijímáme. Někdy si sémanticky nerozumíme, ale to se zpravidla urovná. Převažuje svoboda, proto vzpomínám nejraději na všechno, co jsem dělal, stejně.
Sledujete dnešní divadelní tvorbu?
Nesleduju. Ani zdaleka to nezvládnu. Nejblíže mě je kmenový režisér Ondřej Sokol. Jeho divadelní režie jsou špičkové. Pak je tu Pavel Ondruch, umělecký šéf divadla Ungelt, kterého si zvolil majitel scény Milan Hein. S Pavlem se dobře znám, proto vím, že je to skvělá volba.
Nakolik se účastníte současného dění v Činoherním kubu?
Minimálně. Ale vlastně maximálně, jelikož se připravuji na to, že na scéně „mého divadla“začnu opět zkoušet. Pokud zůstanu naživu, uvedu opět svoji vlastní věc. Držím si palce, abych ji dokončil. Současné dění nedokážu úplně sledovat, i proto, že je moje současná činnost silně vyčerpávající. Ředitel divadla Vladimír Procházka jmenoval uměleckým šéfem souboru Martina Fingera, a jak ho znám, nezanedbá nic. Ale samozřejmě, s Vladimírem jsem v denním styku a jsem jím informován. Pomáhá mi v současném snažení, rozhodujícím způsobem. A jsme skuteční přátelé.