Arvéd doplatil na svou hru. Včetně pokoušení diváka
Pod názvem Arvéd přichází do kin celovečerní režijní prvotina Vojtěcha Maška, spoluscenáristy Okupace či Křižáčka, která se vzpírá jednoznačnému posouzení.
Muž pro všechny režimy
Na jedné straně vykazuje mimořádnou dávku ctižádosti a daru tvořivosti, na straně druhé jako by divákovi neustále připomínala, že je chytřejší než on, čímž své adresáty omezuje na okruh snobů.
Jiným tuzemským dílům s uměleckou ambicí se pak podobá paradoxem, že přes veškerou záměrnou odlišnost vnějšího tvaru se obsahově utápí v banalitě.
Jiří Arvéd Smíchovský, okultista, hermetik, muž s mimořádnou inteligencí, vzděláním a fotografickou pamětí, doplatil na sebevědomí velkého hráče, jehož schopnosti potřebují všechny politické režimy.
Spolupracoval s nacisty i s komunistickou Státní bezpečností výměnou za protislužby, zejména za vzácné okultistické knihy. Vydíral a byl vydírán, zranitelný v neposlední řadě pro svou homosexualitu, již film neustále zdůrazňuje – naštěstí bez okázalé lascivity.
Nakonec „novodobý Faust“, jak se mu přezdívá, za nevyjasněných okolností zemřel ve vězení.
Zajímavá osobnost, kterou nejen dobové ukotvení staví po bok postavám filmů Šarlatán či Toman, však podobně jako oni nemá ani divácké sympatie, ani silného protihráče. Navíc Arvéd, kterého hraje Michal
Kern, je odkázán převážně na žonglování se slovy. Snímek vycházející z knihy Jana Poláčka Malostranský ďábel: Život a smrt mága dr. Smíchovského
se odvíjí v dlouhých dialozích; převážně jde o výslechy, kde se mění, respektive rotují jednotlivé figurky na šachovnici dějin v čele s postavou Saši Rašilova, jednou v úloze vyslýchaného, příště vyslýchajícího. Je to pouze a jedině svět mužů, cynických pokerových hráčů s osudy jiných, mimo nějž jako by nic neexistovalo: ženy, děti, slunce, stromy, ptáci, ulice.
Vládnou tady pološero, interiéry a výrazně divadelní pojetí včetně hereckého projevu. Tísnivost občas zdůrazní hudba, podobně teatrální jako rituály tajného spolku, jejichž mysterium pod taktovkou všudypřítomné stylizace slábne.
Vedou se disputace na abstraktní témata, nekonečné rozpravy, ve kterých dojde mimo jiné na Franze Kafku – k uspokojení publika, které si podobný typ podívané zvyklo nazývat pojmem „kafkárna“. Tvůrci totiž používají četné skoky napříč časem a opakují či variují celé pasáže, aby vtloukli obecenstvu do hlavy Arvédovu tezi, že „doba se mění, lidé se mění, zápletka zůstává“. Nelze upřít, že výsledná skládanka je velmi důmyslná, ovšem také úmorná, když se zacykluje v řetězci výjevů, výstupů a obrazů jako z éry absurdního dramatu.
Dodatečná četba
Především však zrazuje fakt, že ačkoliv se stále mluví o hře, uvolněná hravost jí s výjimkou schovávačky ve skříni schází. A že jde o symbolickou hru s ďáblem, netřeba dokreslovat manýrou ďábelského smíchu.
Tvůrci se zkrátka rozhodli, že tradiční životopis nechtějí. Možná jejich Arvéd donutí diváky, aby si o něm dodatečně přečetli víc.