Kry života a břeh smrti na hřbitově v Ďáblicích
Místo uložení obětí dvou totalit na hřbitově v Ďáblicích stále čeká na
úpravu pietního prostoru .Tosemá záhy změnit.
redaktor MF DNES
ĎÁBLICE Symboly života a smrti, anebo reflexní stěna z leštěných kovových plátů. I to obsahují dva vítězné návrhy na úpravu prostor, kde jsou na Ďáblickém hřbitově pochovány stovky popravených a umučených z dob nacistické a komunistické nadvlády. Výsledky výběrového řízení představila včera na tomto místě Správa pražských hřbitovů (SPH), zástupci magistrátu a odborníci, kteří se podíleli na vyhodnocení soutěže.
Až do 30. září si v obřadní síni Ďáblického hřbitova lze prohlédnout soutěžní projekty. Vzhled, jaký nabízí dvojice vítězných návrhů, ale ještě nemusí být konečný.
„Nyní bude pokračovat úprava finální podoby,“popsala další postup Milena Johnová (Praha sobě), radní pro sociální politiku a zdravotnictví, která spravuje i oblast pohřebnictví. Finální projektová dokumentace, podle níž se bude při úpravách Ďáblického hřbitova postupovat, podle Johnové vznikne za jeden až dva roky.
Reliéf paměti
„Role architekta je v tomto případě specifická. Není to uzavřená věc, jako například pomník Jana Palacha ve Všetatech. V případě Ďáblického
hřbitova jde o dlouhý příběh, který nekončí,“představila jeden z návrhů architektka Pavla Melková. Duch místa má podle ní návštěvníky výrazně zasáhnout. Neznamená to však vestavění nějakých budov či masivních monumentů.
„Chceme zde umístit reliéf paměti z kamenů, uložených na zemi – kry života a břeh smrti,“popsala záměr Pavla Melková.
Šachtové hroby jsou proto vymezeny zvedajícími se kamennými monumenty. Terén hrobů zůstává v tomto návrhu nepřekrytý. „Pohled na autentický terén, vědomí,
že pod ním jsou pozůstatky, umožňují nejsilnější prožitek,“zdůraznila Pavla Melková.
Novou reflexní stěnou z leštěných kovových plátů – i to obsahuje druhý z vítězných záměrů. „Na té se bude odrážet podoba pietního místa a rovněž siluety návštěvníků ďáblického pohřebiště. Tímto způsobem propojíme minulost a současnost,“popsal svůj záměr architekt Jiří Kolomazník.
Na dvě stovky ateliérů oslovili zadavatelé architektonicko-krajinářské soutěže o podobu pietního místa v Ďáblicích. „Z nich do prvního kola postoupilo 17, osm z nich jsme hodnotili,“popsal postup Martin Červený, ředitel SPH. Zadání soutěže představovalo výrazně komplexní záležitost. „Šlo o to najít cestu mezi emocemi a živým světem. Jde totiž o místo setkávání generací, jež má být flexibilní a otevřené do budoucna,“řekla Jitka Trevisan, jež se na výběru podílela.
Svět tisíců mrtvých
Šéf SPH se vyjádřil i k otázce, zda exhumovat některé z hrobů před vybudováním památníku. „Nalézá se zde asi 300 obětí obou totalit. Uloženy sem byly během desítek let také tisíce těl bezdomovců, osob z piteven, utonulých a podobně, “upozornil Martin Červený.
Za posledních osm let zde exhumace proběhla dvakrát. V prvním případě se jednalo o ostatky kněze Josefa Toufara, umučeného StB. Neúspěšně skončilo pátrání po místě posledního odpočinku Zdeny Mašínové.
Pohřebiště v Ďáblicích představuje nejznámější místo svého druhu v metropoli. V letech německé okupace zde probíhaly tajné pohřby ostatků příslušníků odboje včetně členů spojeneckých výsadků. Jde
například o sedm parašutistů, kteří 18. června 1942 padli v boji v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, a některé jejich blízké spolupracovníky z řad domácího odboje – Jana Zelenku, jeho syna Milíče a Břetislava Lyčku. Po 2. světové válce v šachtových hrobech končila těla válečných zločinců popravených na základě retribučních dekretů – včetně zrádce a nebezpečného konfidenta gestapa Karla Čurdy či státního sekretáře a ministra Karla Hermana Franka. Ďáblický hřbitov k tajným pohřbům svých obětí zneužili komunisté po roce 1948.