Windfall tax? V této podobě ne
Na konci tohoto týdne čeká Sněmovnu finální hlasování o dani z neočekávaných zisků. S principem by snad šlo souhlasit, ne ale v podobě rychle posvěceného daňového násilí s naprosto nepřiměřenou sazbou.
Vparlamentu diskutovaná daň z neočekávaných zisků je příkladem sektorové daně. Problematice sektorových daní jsem se na stránkách tohoto listu opakovaně věnoval již v létě. Ve zkratce jsem upozornil na to, že sektorové daně jsou vyjádřením nerovného zacházení státu s vybranými poplatníky, že se poplatníci postižení novou daní legitimně snaží přesouvat její dopad na jiné osoby a že důvodem k jejich zavedení bývá snaha státu vybrat dodatečné peníze do rozpočtu.
Situace se od léta posunula. Konkrétní podobou tzv. windfall tax se nyní zaobírá Sněmovna, vychází přitom z nařízení Rady EU o intervenci v mimořádné situaci s cílem řešit vysoké ceny energie. Mohlo by se zdát, že se přijetím závazného nařízení ukončila diskuse o sektorových daních. Opak je pravdou. Vlastní české právo sice je podřízeno právu EU, ale jednak samo přijetí unijní úpravy ji nedělá nekritizovatelnou, jednak lze vždy hodnotit, jak a proč se česká verze daně z neočekávaných zisků liší od celoevropského vzoru.
Nelze zpochybňovat, že hospodářská, energetická a rozpočtová situace Česka je tíživá. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry dnešní vláda jen pasivně zdědila, anebo i aktivně prohloubila schodek státního rozpočtu. Realita je taková, že pokud panuje většinová shoda na vhodnosti větší pomoci domácnostem i firmám s tím, že se nechce pomáhat výhradně na dluh, bude nutné najít pro nové rozpočtové výdaje nějaký zdroj financování.
Na škrty není odvaha
Není jednoduché chtít po vládě, aby zdroje získala nepopulárními škrty stávajících výdajů. Odvahu k podobným krokům sebrala Fialově vládě zkušenost Nečasova kabinetu reagujícího na tehdejší krizi finančních trhů. I když jsou škrty nejpřirozenějším postupem, vyvolávají největší odpor veřejnosti, protože ta si na všudypřítomnost státu zvykla, a není tak možné zajistit potřebné prostředky jen zkrácením peněz pro úzkou skupinu osob. Bylo by totiž nutné sáhnout na plošnější státní benefity, které využívá významný počet voličů.
Proto je na řadě sice zvýšení daňových příjmů, ale takové, aby alespoň prvoplánově nová daň dolehla na malý počet nespokojených poplatníků a měla přitom potenciál přinést mnoho peněz. Takto pragmaticky uvažuje evidentně nejen česká vláda, ale i vlády ostatních členských států EU, proto je výsledkem „dočasný solidární příspěvek“.
Česká verze, tedy daň z neočekávaných zisků, se liší už svým názvem, když zdůrazňuje cílené daňové násilí na rozdíl od zkušenější Evropy, která podtrhuje přechodnost tohoto násilí, a navíc se snaží vytvořit iluzi vzájemné soudržnosti daňových poplatníků, kdy se jedni ochotně zapojí do financování benefitů pro druhé. Unijní dočasný solidární příspěvek se má vybírat v sektorech surové ropy, zemního plynu, uhlí a rafinace, jeho promítnutí do českého zákona ale nemá být minimalistické.
Česká daň se zaměřuje i na výrobu, přenos a rozvod elektřiny a také na bankovní sektor. Od výrobců elektřiny chce ale nařízení odčerpávat prostředky jinak a jednodušeji – zastropováním tržeb za prodanou elektřinu, a zdanění bank v souvislosti s energetickou krizí evropské nařízení vůbec neupravuje. Jistý rozdíl je i ve vymezení období, jichž se má zvláštní zdanění zisku týkat. Zatímco unijní nařízení, zjednodušeně řečeno, hovoří o zisku z let 2022 a 2023, původní český návrh počítal s uplatňováním daně ve třech letech, přesněji 2023 až 2025. Evropské nařízení stanoví minimální sazbu ve výši 33 procent, česká vláda přichází s výrazně vyšší sazbou – 60 procent.
Velkou výzvou je demokratický deficit při zavádění nové daně. O nařízení rozhodla jen Rada EU, složená z představitelů vlád členských států, a vlastní české řešení se děje formou poslaneckého pozměňovacího návrhu. Byla tak dána přednost rychlému posvěcení daňového násilí před podrobnou diskusí dotčené veřejnosti v rámci běžného legislativního procesu.
Je paradoxní, že cesta k uzákonění daleko mírnějšího omezení podnikání bývá mnohem delší, začíná přípravou věcného záměru a pokračuje jeho posouzením v širokém připomínkovém řízení. Poté ministerstva – často po konzultaci s externími odborníky – připravují návrh textu vlastního zákona, který je následně podroben detailnímu meziresortnímu připomínkovému řízení se zkoumáním výhrad i mnoha dalších nestátních institucí. Až pak se upravený návrh dostane prostřednictvím vlády na stůl poslancům a senátorům.
Rozumná daňová politika v demokracii by měla poplatníkovi nechat aspoň polovinu jeho příjmu.
Nechat poplatníky dýchat
Zcela samozřejmý není ani soulad návrhu s ústavou. Už samo unijní nařízení prolamuje obvyklý požadavek, aby státní zásahy nepůsobily zpětně, když v říjnu letošního roku dodatečně stanovilo, že se bude zdaňovat zisk vytvářený mimo jiné již během předchozího ledna až září.
Diskutabilní je i sazba v rámci českého řešení. Nastavená sazba daně z neočekávaných zisků ve výši 60 % není přiměřená. Rozumná daňová politika v demokratické zemi, která upřednostňuje individuální svobodu před kolektivním násilím, by měla poplatníkovi nechat alespoň polovinu jeho příjmu. Stát, který mu odčerpá mnohem více příjmu, resp. zisku, než mu ponechá, postupuje neúnosně. Sazba nově navržené daně z neočekávaných zisků ve výši 60 % totiž znamená, že v mezních situacích stát firmě odebere až 79 % z celkového zisku.