Študáci a kantoři zažívají vtipnou Zkoušku umění
Do kin vstupuje zatím nejlepší český film roku
Nejenže se svým nečekaně zábavným dokumentem Zkouška umění vyhráli režiséři Adéla Komrzý a Tomáš Bojar na karlovarském festivalu soutěž Proxima, ale postarali se jím rovněž o předmět neméně veselých šarvátek.
Láskyplný sarkasmus
Většinový tábor diskusí tvořili diváci nadšení humorným nadhledem, s nímž tvůrci sledují přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění, ukřivděnou menšinu naopak lidé tvrdící, že film ještě více posiluje všeobecné předsudky o umělcích coby sebestředných a neužitečných podivínech.
Jestli snímek vyvolá podobné pozdvižení i při svém nynějším vstupu do kin, těžko říci, vůči nehrané tvorbě na velkém plátně totiž panuje jistá nedůvěra, třebaže pro poslední dobu je příznačné, že dosud nejlepším českým dílem roku se jeví být právě dokument.
Jak na něj nalákat publikum, které z domácí produkce zná nanejvýš laciné romantické komedie? Především příslibem uvolněného, láskyplně sarkastického humoru, blízkého svou náladou klasickým veselohrám o študácích a kantorech. Neboť
Zkouška umění se nevysmívá ve zlém, neponižuje, netyranizuje, neshazuje, hledí s odstupem a chápavým úsměvem na uchazeče tak dojemně přesvědčené o vlastní genialitě, jak to dokáže jen rebelské mládí. Kdo si ve svých dvaceti letech nemyslel, že změní dějiny?
Cvak, klika, cvak
A jestliže se výtvarné pokusy adeptů točí vesměs kolem genderových otázek, sexuality a výstředních provokací, vypovídá to spíše o době, v níž dospívají, o světě, ve kterém vyhrávají krátkodeché efekty nad pokorným řemeslem.
Navíc nekomentovaný, nestranný, výhradně pozorovatelský film,
jenž by se klidně mohl jmenovat Zkouška uměním, měří všem generacím i sociálním skupinám stejným metrem. Uvozuje jej pomyslná brána do posvátné říše vysokého umění, kde paní vrátná srdnatě bojuje s počítačem a dálkovému ovládání dveří napomáhá vlastním hlasem: „Cvak, klika, cvak!“
Podobně se v pomyslných nedbalkách zcela přirozeně představují pedagogové: na jedné straně účastníci abstraktních akademických debat, na straně druhé bezmála údržbáři, následovníci Ferdy mravence, práce všeho druhu, ale především nositelé nadlidské sebekontroly. Protože při posuzování některých výtvorů potenciálních studentů
je vskutku obtížné zachovat před nimi vážnou tvář. Sami mezi sebou však učitelé při hodnocení reagují spontánně – „Ty vole, tohle je malinko diagnóza!“– a jejich nelíčený úžas se mění v hořký smích při pročítání testů, v nichž se vyskytují křiklavé mezery v základním vzdělání, zralé pomalu na rezignaci ministra školství, jako třeba „česká panovnice Máří Magdaléna“.
Porno, nebo agrese?
Současně však Zkouška umění vůbec nezastírá, že dar talentu nesouvisí ani s jedničkami na vysvědčení, ani s prvotními tvůrčími výstřelky provázenými rozborem intimity vlastního těla nebo dohady, jestli
„je to porno, nebo agrese?“. Umělecké vlohy se dají stěží rozpoznat, natož změřit.
Proto se tu vyskytuje tolik ohleduplného korektního přešlapování místo příkrých odsudků, jaké se občas ozývaly z řad festivalového obecenstva. Nicméně platí, že Zkouška umění aktéry neuráží, a pokud působí groteskně, pak je to pouze výmluvný obraz dosavadních vládců a buřičských dobyvatelů do sebe uzavřeného společenství, do něhož vede přístup jen tehdy, když se starosvětské „Cvak“výjimečně zdaří.
Zkouška umění Česko 2022