Zákon o poslušném řediteli ČT

V parlamentu zuří nová bitva o Českou televizi. Technicky jde o způsob volby Rady ČT – tak, aby vybrala do čela televize poslušného vládního mopslíka. Problém je přitom úplně jinde.

Už více než dvacet let kritizuji zpravodajství a politickou publicistiku České televize. Od spacákového převratu v zimě 2000 se kvalita nezměnila. Propagandistický aktivismus, pohrdání jinými názory, manipulace fakty, předpojatost redaktorů, nedovzdělanost – to vše nechává nesmazatelné šrámy na jinak skvělém plnění zbytku veřejné služby Českou televizí. Policajtsko-reportérské metody pak nechávají podobné šrámy na „investigacích“Českého rozhlasu.

Televize či rozhlas ale neexistují kvůli Moravcovi, Fridrichové, Kroupovi či homosexuálům v rádiu Wave, ale kvůli naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb celé společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu. To ale nejsou důvody, které vedou současnou vládu k překotnému projednávání novely zákonů o ČT a ČRo.

Chtělo by se říci: snaží se zalíbit Věře Jourové, která v Bruselu vyhlásila boj proti dezinformacím a za posílení nezávislosti médií veřejné služby. Ale ne, není tomu tak, důvod je prostší. Příští rok se bude volit nový ředitel ČT. A tato vláda chce funkci obsadit za každou cenu, „na hulváta“.

Neradujte se, že odejde Petr Dvořák a objektivita a vyváženost se zlepší. Ten, kdo přijde, bude daleko poslušnější vládní a proevropský mopslík, pravděpodobně na úrovni současného vládního poradce pro dezinformace Michala Klímy. Politická opozice bude nálepkována jako dezinformátoři, ztroskotanci a zaprodanci. To se to pak povládne… Jako za Husáka či v ultrakatolickém Polsku.

Volba radních Senátem ani profesionalita radních není nutná. Není problém s volbou ani s odvoláním. Problém je když tak ve Sněmovně, která se musí na odvolání radních za porušení zákona shodnout. Za redaktora odpovídá šéfredaktor. Za šéfredaktora ředitel. Za chyby ředitelů odpovídá generální ředitel, odpovědný Radě. Rada je dozorčím orgánem veřejnosti a z výkonu svých funkcí se odpovídá Sněmovně. A Sněmovna dodnes není schopna tuto roli vykonávat.

Peníze až na prvním místě

Problém je s financováním. Tedy pokud chceme, aby obě instituce existovaly a fungovaly. Odhlédněme od přetrvávající nekvality rozprav o domácí i zahraniční politice a odpovězme si, jakou chceme mít veřejnou službu: žádnou, slabou a nemocnou, anebo prosperující? Pokud žádnou, zprivatizujme je po vzoru fabrik z kuponové privatizace, jak to chtěl neúspěšný europoslanec Edvard Kožušník z ODS. Ale… může je koupit arabský šejk, jako si britský Independent koupil ruský miliardář a bývalý agent KGB Lebeděv.

Pokud ale chceme, aby obě instituce byly národními kulturními institucemi a spolutvůrci české kultury, jako bylo Národní divadlo v 19. století či Národní galerie ve 20. století, pak je třeba zajistit jim peníze. A nemusí to být z vašich kapes. Chudí nemusí ponižujícím způsobem prokazovat, jak moc jsou chudí, ani lhát, že nemají televizi či rádio. Ale bohaté firmy v Česku mohou přispívat rozvoji občanské informovanosti, vzdělání a kultury země, v níž dosahují pohádkových zisků.

Byl jsem v roce 2007 jedním z těch, kteří propočítávali výši poplatků pro novelu zákona z roku 2005. Konstrukci poplatků jsme ponechali stejnou jako v analogové době, v úvahu jsme brali náklady na digitalizaci DBV-T1, HDTV, ČT24, Art a Déčko. Počítali jsme s nutnou stavbou brněnského studia. Nepočítali jsme tehdy ještě se sportovním kanálem a s kanálem pro seniory ČT3. Nepočítali jsme s náklady na ČT Edu ani DVB-T2. Nepočítali jsme s inflací a šílenými náklady na elektřinu a plyn. V roce 2005 byla průměrná mzda 18 344 Kč, dnes je to už 38 911 Kč (tedy inflace 112,1 % pro rozhlas a 85,6 % pro televizi).

Počítali jsme, že peníze by měly televizi vystačit do roku 2015. Díky Dvořákově šetrnosti vystačily peníze dodnes. Minimální výše televizního poplatku pro rok 2022 by ovšem měla teoreticky být ne 135, ale 220 až 250 Kč, rozhlasového poplatku ne 50, ale 80 až 100 Kč. To kdyby se zákon omezil pouze na valorizaci, nikoliv na nové úkoly médií v době digitální a na změnu konstrukce poplatku. Dnes, střízlivě propočítáno, potřebují veřejnoprávní média minimálně 25 miliard ročně a s valorizací.

ČT je přitom největší filmový producent. Když nebude mít peníze, nebude točit filmy. Bez peněz budou tvůrci bez práce. Audioknihy a dramatizace rozhlasu zprostředkují kulturu nevidomým, zprostředkovávají širokému publiku vážnou hudbu. To žádné soukromé rádio dělat nebude. Pečuje o lidovou hudbu. Je hlavním zpravodajským médiem v době mimořádných událostí.

Kromě požadavku na nápravu nedostatků pojďme veřejné službě uložit další úkoly, zpřísněme kontrolu a umožněme jim být největšími kulturními producenty. Animovaná a pohádková tvorba pro děti je dlouhodobě podfinancovaná. Digitální hry jsou dosud ponechány komerci. Vzdělávání hrou přitom prosazoval už Komenský. Covid ukázal potřebnost distanční výuky. Uložme zákonem úkol připravit kompletní distanční „televzdělávání“pro základní školy a základní maturitní gramotnost i pro střední školy. ČT Edu je začátek. Zprostředkujme regionální kulturu a zaznamenejme ji pro budoucnost. Točme znovu televizní inscenace jako syntézu kvalitní literatury, divadla a televize.

Takto by měli uvažovat odpovědní poslanci, mající na zřeteli potřeby lidí.

Jakou chceme mít veřejnou službu: žádnou, slabou a nemocnou, anebo prosperující?