Britský „zázrak“se jmenuje William a Kate
Co čeká Spojené království v nové éře? Rozpadne se? Je monarchie přežitek, nebo má hlubší smysl? Odpovídá znalec tamních poměrů Martin Kovář.
Pohřeb britské královny Alžběty II. sledovala podle odhadů polovina lidstva. Leckoho u televize možná překvapila monumentálnost akce, ale i důstojnost a opravdovost truchlících Britů. Nebyl to klam vyvolaný kamerami? „Televize atmosféru určitě nezkreslila, a pokud ano, tak jí spíš ubrala na síle. Celá země upřímně truchlila. Ale také oslavila – i když ne úplně okázale – nového krále,“podotýká Martin Kovář.
Královna umřela ve Skotsku. Nebyl to tak trochu její poslední státnický akt? Vzpomenou si Skotové při dalším referendu o nezávislosti, že to byli oni, kteří jako první pořádali smuteční ceremonie?
Také mě to napadlo – „Vždyť byla naše, vždyť umřela tady.“Jestli něco pomohlo složitým anglo/britsko-skotským vztahům, tak skutečnost, že první loučení se zesnulou proběhlo v Edinburghu. Právě tady šel Karel III. poprvé za rakví a vše zdůrazňovalo těsné pouto k Balmoralu, ke Skotsku a Skotům. Záměr to asi nebyl, ale minimálně se dá říct, že královna rozhodně nespěchala, když cítila, že se blíží konec, ze Skotska do Londýna. Doma se cítila na dvou místech, ve Windsoru a Balmoralu, tak prostě umřela doma. Ostatně myslím si, že další referendum ve Skotsku nebude. Jeho vyhlášení je v gesci Downing Street č. 10 a podle mne ani ve Skotsku po něm teď není velký hlad. EU by samostatné Skotsko s vysokou pravděpodobností nepřijala, a pak, všechny velké kariéry se dělají v Londýně, byznys se dělá v Londýně, svět se otvírá z Londýna. Takže i když je „skotská karta“dobrá ve hře o voliče, tak odejít z EU bylo nakonec pro Skoty emocionálně přijatelnější, než kdyby měli opustit Spojené království.
V zástupech, které se loučily s Alžbětou, převažovali běloši. Ostatní etnika monarchii neberou za svou?
Nedá si říct, že by monarchie byla výhradně záležitostí „bílé Británie“. Mám v Británii kamaráda muslima, který je sice oddán své víře, ale monarchii chová ve velké úctě. Nicméně z velké části Koruna přece jen ztělesňuje historii, kterou obyvatelé mimoevropských zemí mohou vidět jinak. Ostatně třeba v hledištích divadel na londýnské Shaftesbury Avenue také nenajdete moc barevných Britů. Je to takové soužití – nežijeme úplně spolu, žijeme tak trochu vedle sebe, oni mají takovou zábavu, dobře, ale nás se tak docela netýká.
Udrží nový král pohromadě Commonwealth? Anebo mají jeho členové nějaké výhody, které tak jako tak zajišťují pouto k mateřské zemi?
Je to hlavně emocionální a mentální záležitost či pouto, „klub“, který sdílí minulost a v němž mluví všichni anglicky. Je to ceremoniální, je to ornamentální, je to něco, co mají všichni pořád v hlavě, ale přitom je to mnohem křehčí, než se může zdát. V řadě zemí se vede debata o minulosti a kolonialismu. Nemyslím si, že Commonwealth čeká nějaký dramatický otřes. Ale někde budou, myslím, chtít po Karlovi III., aby dal víc najevo pochopení pro britské „hříchy minulosti“. Přirovnal bych to k situaci, když roku 1997 nastoupil do úřadu Tony Blair. Ten začal s omluvami – za irský hladomor, za krvavou neděli v Londonderry roku 1972, kdežto jeho ministr financí Gordon Brown kamkoli přijel, řečnil v opačném duchu, o slavné britské minulosti. Takže pokud král dá přednost „brownovskému“postupu před „blairovským“, tak by se Commonwealth otřást mohl. Ne že by to něco v reálném životě znamenalo, ale pro Británii je to nezanedbatelná symbolika. A byl by to Karlův velký neúspěch.
Z Karibiku či Afriky zaznívají požadavky i na finanční odškodné. Je to reálné? Nechtějí se některé země spíš svézt na vlně a přilepšit si?
Jak říká Donald Trump, nakonec každá debata skončí u dolarů... Ale to nebude řešit král Karel, ten může vyjádřit nanejvýš pochopení, to bude na premiérech, jak moc budou odhodlaní tomu čelit. Pokud začnou ustupovat, nedoplatí se. Myslím, že takových požadavků bude obecně ve světě přibývat, ale naděje málokdy dojdou naplnění.
A jak to bude s „perlou koruny“, s Indií? Jaký vztah mají její dnešní elity ke společné historii s Británií?
Tato vazba je jiná, pevnější. Mezi britskými a indickými elitami bylo vždy silné pouto, nezapomínejme, že královna Viktorie byla také indická císařovna, což pro indickou elitu bylo nesmírně důležité, vyzdvihovalo ji to téměř na roveň Britů. Vazby přetrvaly i přes první a druhou světovou válku a trvají dodnes. I když o nich v Indii příliš nemluví, přesto je mají pořád hluboko v sobě. To se nedá jen tak odstranit. Zvlášť když v Indii je politika klanová záležitost, věnují se jí politické dynastie, celostátní i místní v regionech. A velmi často jsou to „děti těch dětí těch dětí“, co působily v Indickém národním kongresu už od meziválečné éry. Dodnes je návštěva britského premiéra událostí srovnatelnou pouze s návštěvou amerického prezidenta. A naopak, když Boris Johnson ještě před odchodem z funkce stihl zajet do Indie, tak prohlásil, že „nechce patřit mezi komické britské premiéry, kteří nikdy nebyli v Indii“. Jsem přesvědčený, že Karel III. bude mít Indii v pořadí zahraničních cest hodně vysoko, skoro určitě bude jednou z prvních pěti.
Nelze zpochybnit, že ve svém regionu Indie nepatří mezi autoritářské režimy a rozvíjí se dynamicky, ovšem i zde zanechala koloniální éra temná místa. Myslíte, že se Indie také bude domáhat finanční satisfakce, anebo je pro ni zadostiučiněním to, že je úspěšná?
Když vás na letišti v Dillí uvítá nápis Největší světová demokracie vás vítá, tak to sice člověk musí brát maličko s rezervou, ale vlastně to tak je. A za dvě tři desetiletí to bude nejlidnatější země světa, z níž mimochodem pochází i spousta amerických elit. Podle různých zpráv ze světa byznysu prosadit se v tamním prostředí vyžaduje spoustu úsilí a dřiny, já sám, když jsem tam byl, tak jsem cítil, že je to snad nejsoutěživější prostředí na světě. Často se píše o americko-čínském soupeření, ale hned vedle roste po všech stránkách Indie. Proto si nemyslím, že Indové budou něco od Britů požadovat. Oni to nepotřebují, dokonce si nejsem jist, jestli by to nepokládali za ponižující, kdyby se dožadovali nějakých peněz. Indie má dnes obrovskou sílu, politicky ta síla bude ještě narůstat a Británie je pro ni ve všech ohledech skvělý partner.
Být prostředníkem mezi bělochy a dalšími etniky v rámci Velké Británie i zámořských teritorií mohl být úkol pro vévodkyni Meghan, ale nějak se to zvrtlo...
Přirozeně byla předurčena k tomu sehrát roli zprostředkovatele mezi různými vrstvami a zeměmi. Není jasné, co přesně chtěla, ale pravda bude, že měla nejspíš trochu jinou představu o svém postavení v královské rodině. Jenže málo platné, není bílá, ale je nesmírně ambiciózní a velmi akční, a ne každý Brit pro to má pochopení, zvlášť v souvislosti s královskou rodinou. Po mém soudu to od ní chtělo nekonečnou trpělivost, spoustu času, nespěchat a nechat sama sebe zapustit do té země a odpracovat si to. Osudovým zlomem ale nebyl samotný, byť po mém soudu unáhlený odchod do Ameriky, tím se stalo až interview u Oprah Winfreyové, zejména proto, že všechna ta obvinění z rasismu v královské rodině byla nekonkrétní, tudíž se rodina nemohla bránit. Britové si to vyložili po svém a dlužno dodat, že správně. A tím se pro Meghan cesta zpět definitivně zavřela.
Trest za prohřešky je v královské rodině rychlý a tvrdý – a je akceptován. Harry, jenž rodinu opustil, a jeho strýc Andrew, jenž se zapletl do aféry Jeffreyho Epsteina, neměli na smutečních obřadech uniformy. Jde o součást snahy monarchie držet morální kredit, a tudíž opodstatnění?
Je to jeden z pilířů, na kterých monarchie stojí. Harry sice jednou uniformu měl, ale bez královnina znaku na náramenících, to jsou detaily, které mimo Velkou Británii lidé třeba ani nevnímají, ale britská monarchie má hodně vojenský charakter, svatby i pohřby jsou v uniformách, a je vyloučeno, že by si nějaký člen královské rodiny neodsloužil službu v armádě. Takže sundat uniformu je jeden z největších trestů.
Když byli nedávno William a Kate v Karibiku, objevily se i protesty a William reagoval v tom smyslu, že „jsme tady, abychom naslouchali a sloužili“. Co to o něm vypovídá?
Že co se míry empatie týče, je to babiččin vnuk jaksepatří. Myslím, že britská monarchie na tom nikdy nebyla tak dobře jako dnes. Karel je nejlépe připravený následník trůnu, co kdy byl. Ale ten největší „zázrak“se jmenuje William, Kate, George, Charlotte a Louis. Samozřejmě, že s nimi pracují specialisté na public relations (a nikdo na světě je nemá tak skvělé jako Buckinghamský palác), ale oni navíc působí, že nejsou jen výsledkem „PR“. Všechno se nedá předstírat, vzpomeňte na konec manželství Charlese a Diany, kdežto u Williama a Kate vidíte letmé doteky, úsměvy, to se nedá nakašírovat, přijde mi, že se prostě mají rádi, že je to mladá harmonická rodina, která optimistickou atmosféru přenáší na společnost. A pokud vím, tak vévodkyně z Cambridge, dnes už princezna z Walesu, má do detailu nastudováno, jakých chyb se dopustila její tchyně Diana. Za těch víc než deset let neudělala ani jedinou.
Takže možnost identifikovat se s někým, kdo neodejde ze scény po volbách, je i v naší době důležitá?
V Londýně mám oblíbenou hospodu Prospect of Whitby v East Endu, je to nejstarší „živá“hospoda na řece Temži, kam chodí i kluci pracující v docích, a ti vždycky milovali Harryho, i když zlobil a vyváděl, tak to byl „jejich“bezva rošťák. To PR zkrátka funguje dokonale, každému je nabídnut někdo z rodiny, s kým se může identifikovat. I když zrovna Harry si to pokazil... Ale i Williama s Kate mají tihle kluci rádi, možná si z nich trochu dělají legraci, ale ne zlou. Mají je rádi – po svém, ale mají. Je v tom prostě kus fascinace, od nepaměti tomu tak bylo, královští PR odborníci s tím počítají. Není to nepřirozené a není důvod se nad tím pohoršovat.
Někteří Britové by možná chtěli republiku, ale objevují se i opačné hlasy, totiž že král by měl mít víc pravomocí, aby poddané v nějaké vymezené míře „chránil“proti politikům?
Také to zaznívá, ale jsou to „výkřiky osamělého poutníka v poušti“a irelevantní. V souvislosti s Karlem se vedly diskuse, jestli bude politicky méně zdrženlivý, ale to nemůže. Jasně, občas dal najevo jakýsi postoj, ale to „dávání najevo“skončilo v den, kdy královna zemřela. To je jediná podmínka, že monarchie přežije. Jakmile by se s ní začala identifikovat – byť v dané chvíli nejsilnější – nějaká světonázorová nebo politická skupina, tak je s ní konec. Nedávné stažení Karlovy účasti na klimatickém fóru v Egyptě je toho jasným dokladem.
Pustil se někdo někdy v Británii do počítání „dáti–dal“, kolik stojí monarchie a kolik by stála republika?
To nemusejí počítat, to je jasné. Monarchie je extrémně výdělečná pro všechny. Kromě toho, že je to dynastie a rodina, tak je to i firma, dokonalý stroj na vydělávání peněz. Když uvážíte, kolik lidí přijíždí do Londýna a Británie, tak kdyby si každý koupil jen jeden talířek či hrníček s někým z královské rodiny za pár liber, tak jen z toho to jsou miliony liber. A hrníčky se vyrábějí pořád, protože pořád budou svatby, pohřby, první dítě, druhé dítě, jedno výročí, druhé výročí. Takže všechny výdaje se zaplatí. Ale hlavní je, že čím dramatičtější a chaotičtější je dnešní svět a politika, tím víc působí monarchie jako pomyslná kotva.