Jak se skládá vládce nebe
Reportáž z továrny na americké superstíhačky F-35.
Pokud má někde platit oblíbené rčení, že v Texasu je všechno větší, tak v továrně „Air Force Plant 4“amerického technologického giganta Lockheed Martin na okraji Fort Worth beze zbytku.
Komplex o rozloze zhruba 130 fotbalových hřišť s patrně nejdelší výrobní halou v USA o délce přes 1,5 kilometru přímo sousedí s rezervní leteckou základnou amerického námořnictva a sdílejí spolu startovací a přistávací dráhu.
V útrobách naráz ukrývá na 200 nejmodernějších superstíhaček F-35 v různých fázích rozpracovanosti. Jako pestrobarevné stavebnice a každá z nich má ke složení 22 tisíc dílků.
„Je to takové moje dítko,“usmívá se v roli průvodce pro skupinu českých novinářů Don Kinard, jeden z šéfů odpovědných za výrobu F-35, který linku na výrobu letounů před takřka dvaceti lety budoval a řídil.
Továrna vznikla už počátkem 40. let minulého století. Za války zde vznikaly bombardéry B-24 Liberator,
později také bitevník F-111 Aardvark, první sériově vyráběný letuschopný stroj s měnitelnou geometrií křídel a zároveň první bitevní letoun schopný přesného bombardování z malých výšek ve dne i v noci a za jakéhokoliv počasí, ale také stíhačky F-16 představující pomyslný etalon západních vzdušných sil i supermoderní stroje F-22 Raptor, jejichž prodej a vývoz z USA zakazuje speciální zákon. Od roku 2006 se zde sestavují letouny 5. generace F-35, jež zanedlouho ovládnou světové nebe a o něž před časem projevilo zájem i Česko.
Ve třísměnném provozu zde nepřetržitě pracuje na 3 500 mechaniků, dalších zhruba 3 000 pracovníků zajišťuje logistiku a podporu, aby výroba na letounech neustále běžela. Přímo na výrobě F-35 mohou pracovat jen američtí občané, kteří projdou speciální bezpečnostní prověrkou. A ta se týká i jejich širokého příbuzenstva. Dohromady dává Lockheed Martin ve Fort Worth a okolí práci přibližně 18 tisícům lidí. Tady je „Lockheedovo“.
Vláda pořádku a ticha
Halou pomalu projíždějí roztodivná vozítka – od elektrických golfových vozíků přes tříkolky až po šlapací
kola a zvedáky. Slouží pro přepravu dílů i dělníků a mimochodem mají zřejmě přednost před pěšími.
I při plném provozu zde panuje neuvěřitelné ticho a absolutní pořádek. Na druhou stranu prostředí není tak „sterilní“jako v jiných hi-tech fabrikách. Tady lidé pracují v civilních šatech, žádné speciální obleky a pokrývky vlasů, dokonce přímo na pracovištích i svačí nebo můžou využít kantýnu přímo uprostřed výrobní haly.
„Clean as you go!“nabádají zaměstnance všudypřítomné cedule, aby po sobě průběžně uklízeli. Každý kontejner, každý vozíček, každá krabice i nástroj mají přesně určené místo. Na podlaze i v regálech jasně vymezený a popsaný prostor, ohraničený odlišnými barvami.
Ostatně právě barvy podobnost se stavebnicí jedné nejmenované dánské společnosti ještě podtrhují.
Od prvního šroubku
Výroba každého stroje je pečlivě rozfázovaná. Začíná se montáží křídel a trupu, pak se přidává pilotní kabina vyráběná ve vedlejší hale a motor. Každý montážní tým čítá zhruba 20 lidí. Na každé dva týmy dohlíží supervizor.
U každého pracoviště nepřetržitě svítí velké obrazovky, které udávají, pro kterého zákazníka je stroj určen, montáž jakých součástí a v jakém časovém intervalu právě probíhá a v procentech pak stručně a jasně vyjádřeno, v jakém stadiu celkového dokončení letoun je.
U jednoho ze strojů pro britské Královské letectvo momentálně svítí „54 procent“dokončení, o kousek dále na stroji pro italské vzdušné síly displej hlásí už 78 procent.
Na každém pracovišti stráví každý stroj třicet dní a pak se posouvá dál. Celkově každý stroj v hale vzniká přibližně dva roky.
Pro zkušební lety slouží nekonečná řada hangárů poblíž vzletové a přistávací dráhy. V každém hangáru je testován jeden stroj. Teprve po odsouhlasení a převzetí zákazníkem může nová stíhačka továrnu ve Fort Worth opustit.