Robert Křesťan na žánrových dogmatech nelpí
Původně zamýšlený dvojalbový komplet Roberta Křesťana a Druhé trávy se v průběhu prací rozpadl na dvě samostatné desky vydané s odstupem dvou let.
Díl první z roku 2020 nabídl kromě autorských skladeb coververze z repertoáru Nine Inch Nails, Toma Pettyho, Boba Dylana či Krise Kristoffersona.
Aktuální „dvojka“, tedy Díl druhý, je až na jedinou výjimku cele dílem Roberta Křesťana, respektive Luboše Maliny a Luboše Novotného. Jedinou převzatou písní je Je suis désolé, jejímž autorem je Mark Knopfler.
I z pojmenování obou alb je patrné, že tvoří celek. Skupina Druhá tráva opět pracovala s producentem Eddiem Stevensem, známým díky spolupráci s kapelou Moloko nebo zpěvačkou Róisín Murphy, kteří představují hudbu, jež s bluegrassem nemá příliš společného.
Jenže právě díky jeho produkčnímu vkladu je Díl druhý pozoruhodná deska, která nelpí na žánrových dogmatech.
Psychedelický táborák
Stevens k písničkám přistoupil plný svobodného ducha. Nechal je volně dýchat, propojil je kratičkými intermezzy, takže se při poslechu cítíte, jako byste byli s kapelou ve zkušebně a následně ve studiu.
Požehnané melodie Roberta Křesťana (a obou Lubošů) umocnil šťastnými a funkčními produkčními rozhodnutími, jako je například „tleskaná“rytmika ve Vlčích očích nebo
hypnotický beat v Little Big Horn, která osciluje mezi indie rockem a psychedelickou mantrou.
Bluegrassoví puristé zřejmě rozpačitě pozvednou obočí, ale jde přesně o ten přístup, který Robertu Křesťanovi a Druhé trávě velmi sluší. Není v tom snaha se zalíbit publiku mimo žánr, spíš potřeba osahat si nové zvukové krajiny, neustrnout u stále stejného táborového ohně.
Havran a pektorál
Skladbě Crazy Horse na první poslech vévodí zvuk banja, ale zaposloucháme-li se do toho, co se děje pod ním, nalezneme nečekané zvukové hlubiny a překvapivá řešení.
Následující „valčík“Via Dolorosa se jako by v přímém přenosu rodí z gradující zvukové koláže, která ztichne až s prvními slokami textu. Její střípky se ale v průběhu písničky vracejí a znovu si říkají o slovo.
Vrcholem je závěrečná, bezmála desetiminutová Tolikrát s jako vždy nádherným textem „Tolikrát jsem psal o sobě/o vlastní voliéře/až havran v lidské podobě/mi sám ukázal dveře“. Křesťan jako textař se nebojí používat výrazy jako pektorál nebo glaciál, které by člověk čekal spíše u Michala Horáčka, jenž tímto způsobem občas rád dává na odiv svou sečtělost a slovní zásobu.
Robert Křesťan má tu výhodu, že díky civilnímu, neokázalému projevu podobné výtky nepřipadají v úvahu. Nechce stavět okázalé slovní konstrukce a bombastické rýmy, jeho textařská práce se nese v duchu subtilních, nicméně působivých obrazů a vybízí k mnoha interpretacím.
Pokorná a přitom plná životodárné síly je ostatně i celá deska – Díl druhý je dalším potvrzením faktu, že už Druhá tráva dávno přerostla beztak zavádějící a těsnou škatulku folk a country.
80% Díl druhý
Robert Křesťan...