Po Karlu IV. zbyla v Čechách „blbá nálada“
Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška o Lucemburcích. Karel IV. prý nebyl až tak dobrý panovník, české země měl hlavně za pokladnici.
Když loni na jaře vycházela poslední kniha ze čtyřdílné ságy Křišťálový klíč, tvrdil spisovatel Vlastimil Vondruška, že už se na žádnou další epopej nechystá. „Čtenáři na mě útočí, abych napsal ještě Lucemburskou epopej, do které se mi popravdě moc nechce. Mám už svůj věk a velké ságy jsou náročnější než solitérní romány. Jen historická příprava zabere strašně moc času. Přenechám je svým mladším následovníkům,“tvrdil tehdy v MF DNES. V těchto dnech vychází první kniha ze čtyřdílné epopeje o Lucemburcích nazvaná Král cizinec.
Co změnilo váš názor?
Je pravda, že už jsem epopej psát nechtěl. Navíc jsem vždy říkal, že nechci psát o době Karla IV., protože mám vůči výsledkům jeho vlády spoustu výhrad. Jenže člověk míní a okolnosti mění. Změnila se doba. Historická literatura může být alegorií, která ukazuje, v čem se mýlíme. Není to jen atraktivní čtení o rytířích a drsném středověku, ale lucemburská doba přímo volá, abychom přemýšleli o tom, co dnes děláme špatně. První díl se jmenuje Král cizinec a ukazuje, jakým neštěstím je, pokud se panovník stará jen o zájmy v zahraničí a ne o zemi, kterou by měl zvelebovat. Problém dobré vlády je osou celé epopeje. Plánuji ji na čtyři díly a ten poslední bude končit smrtí Karla IV.
Jan Lucemburský se na český trůn dostal jen proto, že si ho zvolila Eliška Přemyslovna namísto jeho strýce Walrama. Měl tedy štěstí, ne?
České země procházely na počátku 14. století těžkou dobou, protože po meči vymřeli Přemyslovci. Tehdy nebylo akceptovatelné, aby na trůn usedl některý z českých šlechticů. Vládnout mohl jen někdo z panovnické krve. Navíc mezi šlechtickými rody vládla rivalita, stejně jako mezi politickými stranami v našem parlamentu. V takové situaci bylo obvyklé, že se hledal panovník v cizině. Ovšem musela se alespoň opticky zachovat kontinuita moci, a tu reprezentovaly Přemyslovny. Vdova po Václavovi II. Eliška Rejčka se provdala za Rudolfa Habsburského a jeho starší dcera Anna za Jindřicha Korutanského. Obě měly teoreticky nárok, aby jejich manžel usedl na trůn. Jenže dva kohouti na jednom dvorku být nemohou. Část šlechty si nechala za podporu platit od Habsburků, část od Korutanců a zmatky nebraly konce. Záhy bylo jasné, že tohle tedy řešením domácí krize nebude.
Takže Jan Lucemburský přišel na řadu, aby se země obou rivalů zbavila?
Zvláště církev stála u plánu „třetí cesty“. Domácí elity se často obracely o pomoc k císaři. A tím byl aktuálně Jindřich VII. Lucemburský. Eliška Přemyslovna, mladší dcera krále Václava II., si tedy nikoho nevybírala, budoucí manžel jí byl určen. Že o ni měl zájem Walram, mladší bratr Jindřicha VII., je sice pravda, ale z politického hlediska byl pro české země mnohem důležitější císařův syn Jan.
Jenže Jana Lucemburského české země příliš nezajímaly, ne?
Zpočátku možná ano, ale byl mladý, nezkušený a za zády měl otcovy rádce, vesměs Němce. Římský král Jindřich VII. odjel na říšské tažení do Itálie, aby získal císařský titul, a syna jmenoval říšským vikářem, čili svým zástupcem v říši. Jeho úkolem bylo v první řadě chránit zájmy lucemburského rodu, nikoli Českého království. Když otec v Itálii zemřel, on v téhle politice pokračoval a české země jeho kroky financovaly. I když je třeba spravedlivě uznat, že i České koruně zajistil územní zisky, třeba Chebsko. Eliška Přemyslovna byla ambiciózní a občas nerozvážná, ale vždy se snažila hájit přemyslovský odkaz. To vedlo k manželským konfliktům, což je obsahem prvního dílu.
Za Jana Lucemburského důležité úřady v zemi drželi Němci. Proč tedy v bitvě u Kresčaku řekl: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal? Proč si před smrtí vzpomněl, že je český král? A řekl to vůbec?
Na věrohodnost středověkých kronik se musíte dívat jako na dnešní novinářské zprávy. Všechno píší jen lidé a ti nejsou neomylní. Smyslem médií je podpořit určité představy o politickém či společenském uspořádání. České kroniky 14. století proto oslavovaly domácí panovníky. Svou roli hrál i Karel IV., který lpěl na dobrém jménu lucemburského rodu a osobně do vyznění některých kronik zasahoval. Historie se přepisovala vždy, nejen dneska. Kritiku Jana Lucemburského v kronice Františka Pražského nechal Karel IV. zmírnit v upravené verzi, jejímž autorem je Beneš Krabice z Weitmile. Z ní pochází i zmíněná věta. Říci ji ovšem Jan Lucemburský u Kresčaku klidně mohl. Tím se však nehlásil k českému národu, ale ke svému královskému titulu, který spojoval se ctí rytíře.
Jaký byl vztah Jana Lucemburského s Karlem IV.? Svého syna v mládí de facto držel v zajetí?
Ve své epopeji se snažím striktně držet historických faktů a současného hodnocení oproštěného od ideologických národněobrozeneckých a socialistických mýtů. Ve vztahu těch dvou nehledejme proto žádnou senzaci, byl to jen vladařský pragmatismus. Eliška chtěla Karla vychovat jako Přemyslovce a Jan jako Lucemburka. Řečeno moderním jazykem chtěli, aby se stal členem jejich politického klubu. Když se Eliška vzepřela manželovi, sebral jí malého Karla. Když povyrostl, odvezl ho do Francie, aby ho vytrhl z vlivu českého prostředí a dal mu co nejlepší vzdělání. Dospívajícího Karla později zatáhl do bojů v severní Itálii, kde mu svěřil správu své signorie. To byl svaz 17 severoitalských měst, která mu složila slib věrnosti a platila mu za ochranu daně. Tohle dobrodružství se však nevyvedlo a Karel začal být záhy kritický k otcovým krokům, i když ho jinak velice obdivoval. První díl epopeje končí rokem 1333, kdy se Karel vydává do Čech, aby se ujal rodových záležitostí. Udělal to bez otcova souhlasu a Jan nebyl z těch, kdo by mlčel. Konflikt ovšem nebyl nijak fatální a v dalších letech oba jednali ve shodě.
Kde se v Karlu IV. vzalo jeho „češství“, které Jana Lucemburského moc nezajímalo? Vždyť Karel byl zvolen největším Čechem historie.
Že byl Karel IV. zvolen největším Čechem ještě neznamená, že jím opravdu byl. Copak nějaké volby dokážou generovat skutečné osobnosti? A co se týká „češství“, naše představy jsou v kontextu 14. století zkreslené. Být Čechem znamenalo žít na území Českého království, nic víc. Ovšem Karel IV. pochopil, jak velké finanční i mocenské zázemí tu může mít. K tomu potřeboval podporu „země“, tedy šlechty, církve a městského patriciátu. Protože byl bystrý a marketingově zdatný, věděl, že se musí se svou zemí identifikovat. Pokud se však podíváte do jeho slavného životopisu Vita Caroli, hlásí se především k otci, tedy k Lucemburkům. A rád opakuje, že je Bohem předurčen vládnout. Nikoli jako dědic Přemyslovců, ale z vůle Boží.
Na začátku jste řekl, že máte vůči Karlu IV. a jeho vládě řadu výhrad.
Od národního obrození jsme se pyšnili, že byl jediným českým králem, který se stal císařem. A proto se zavíraly oči před nedostatky. Jenže čistě technicky, on byl dříve králem římským než českým! Nicméně k onomu čertovu kopýtku, které se v pozlátku jeho politiky skrývalo. V praxi totiž uplatňoval vůči Čechám stejnou filozofii jako jeho otec – České království je pokladnicí a sluhou jeho ambicí v říši. Je to stejné, jako když odcházelo naše národní bohatství do Vídně, Berlína, Moskvy či Bruselu. Nějakou dobu může takové hospodaření fungovat, jenže jednou zdroje dojdou. A co tu zbylo, když Karel IV. zemřel?
Co?
Nejistota, hospodářská recese, rozdělená země a dnešními slovy řečeno „blbá nálada“. To vše ještě zhoršovala církev, která vlastnila obrovský majetek a živila zástupy prelátů. To byla jedna z chyb Karla IV., který chtěl z Prahy udělat „druhý Řím“. Jenže mnohá církevní nařízení se podobala Green Dealu, byla nákladná a zbytečná. A jak již bylo řečeno, pozlátko jeho císařské koruny platili Češi. To vše fatálně oslabilo domácí stabilitu. Po jeho smrti se v křesťanské Evropě objevily tři zlomové problémy. Proto se někdy 15. století označuje jako první krize feudalismu.
Jaké to byly?
Prvním byla monetární krize. V Evropě se vyčerpaly zdroje stříbra. Nebylo z čeho razit kvalitní mince. A tak se podíl stříbra v mincích „ředil“jinými kovy. Jako když se dnes vydávají nekryté peníze. Druhým problémem bylo globální ochlazování planety. Do 13. století bylo v Evropě teplé klima, průměrné teploty byly vyšší než ty, které nás prý v brzké době zahubí. Pak se začalo ochlazovat a zemědělství na to nebylo připravené. Počasí bylo nestabilní, mrazivé zimy a deštivá léta znamenaly nízké úrody obilí a hladomor. Nejhorší situace byla od roku 1380 až do roku 1430. Do toho začaly pravidelné morové epidemie. Katastrofy nahlodaly víru lidí v církev. Lidé platili desátky a modlili se a církev jim slibovala zajistit přízeň boží. Tak proč je jim stále hůře a hůře? Před očima měli hříšnost církevních prelátů. I dnes snižuje autoritu politiky, pokud bují korupce a politici si přidávají platy v době, kdy lidé nemají na zaplacení energií. Ztráta důvěry ve vládnoucí elity má vždy fatální dopad. Lidé se na konci 14. století začali ptát, jaký smysl má hříšná církev vedená papežem. Proto se začala objevovat protestantská hnutí, která usilovala o návrat k ranému křesťanství, aby se věřící mohl obracet k Bohu přímo, bez zprostředkování. To u nás vedlo ke kališnictví a husitským válkám.
Co s tím měl ale společného Karel IV?
Žádný průšvih nepřichází hned, špatná rozhodnutí vládců se projeví s odstupem let, někdy to trvá generace. V jiných zemích nebyl život neodpovědnou fiskální a sociální politikou zasažen tolik jako u nás za Karla IV. Blahobyt na úkor budoucnosti. V jiných zemích existovaly možnosti, jak alespoň napětí zmírnit. U nás ne.
Jaký je obraz Karla IV. ve světě? Hodnotí ho stejně jako my lépe než jeho syna, císaře Zikmunda, v Čechách přezdívaného „liška ryšavá“?
V Německu je Karel IV. považován za jednoho z nejhorších císařů, kterého kdy římská říše měla. Byl to on, kdo se svou Zlatou bulou pro říši z roku 1355 vzdal ve jménu osobní politiky pravomocí, které do té doby měli římští císaři. V podstatě zlikvidoval systém středověké říšské vlády. My ho přesto vynášíme do nebe a zatracujeme jeho syna Zikmunda, kterého naopak západní historici oceňují, protože vytvořil koncepci politického spojenectví Uher s rakouskými zeměmi a Českým královstvím jako hráze proti expanzi Turků. A že mu říkáme liška ryšavá? Typická česká malost, svádět vlastní problémy na jiné. Jana Husa v Kostnici Zikmund proti koncilu zpočátku bránil, kromě prvního křížového tažení ta další do Čech neinicioval, nevelel jim a některých se ani neúčastnil. A byl to on, kdo povolil v Čechách přijímání podobojí navzdory odporu papeže. Ovšem to už jsme mimo Lucemburskou epopej, o tom vyprávím v Husitské epopeji.