Manifestace před lety a v současnosti

Dlouhá desetiletí se při povinných manifestacích slavil 1. máj jako Svátek práce, 28. říjen byl Den znárodnění, nikoli zrod Československa. A bylo v těch dobách třeba najít kus odvahy nejít či nezaplácat okna praporky. Jen nerada jsem 28. října 1989 opouštěla Prahu. Chtěla jsem alespoň jednou být na demonstraci, o níž jsem věděla, že ač nepovolena, jistě bude. Brzy poté se k naší radosti začalo manifestovat i u nás ve Vsetíně. Lidé se přestávali bát, i když nebylo jasné, jak vše dopadne. Díky těmto manifestacím je nyní možno svobodně organizovat a pořádat manifestace za něco či proti něčemu a slibovat. Cíl není vždy zcela jasně deklarován, skutečný účel a záměr někdy napoví až osobnost svolavatele.

I ve Vsetíně se počátkem září objevil plakát zvoucí na protestní manifestaci proti drahotě. Iniciátor této manifestace nebyl uveden, nezjistila jsem, komu bylo vydáno povolení. Snaha věci i život vylepšovat je potřebná a dobrá. Někteří slibují, že bude líp. Musím myslet na to, jak by nyní u nás uspěl onen politik, který nesliboval, že bude líp, ale krev, pot a slzy, které pak skutečně přišly. Lid jeho země pochopil, že jsou doby a hrozby, na které je nutno adekvátně odpovědět, a dokázal celé dva roky osamocen odolávat zuřivým útokům fašistického Německa, a tím zachránit i Československo. Je mimo realitu očekávat časy, kdy by na manifestace, zvláště ty protestní, nebylo třeba vůbec myslet. Co ale zůstává a nikdo a nic nás toho nezbaví, je odpovědnost za to, kde a jak budeme stát.