Fajn, byli Sami doma. Ale proč to zveřejňují?

Natáčením vlastního přežívání za nucené izolace dvou lidí v jednom bytě lze zabít čas, ale kromě muziky, která tu vznikla, chybí dokumentu Sami doma pádný důvod, proč záznam z covidového soužití přátel vůbec pustit do kin.

Od podzimu 2020 do jara 2021 sdíleli Jan Foukal a Albert Romanutti domácnost. Oběma se právě rozpadl vztah, takže popíjejí, uklízejí, hrají šachy o to, kdo umyje nádobí, dělí si šatník, sestavují nábytek, tapetou si vytvářejí iluzi mořské pláže, skládají (nejen) vánoční písně, fotí se na novoročenky, balí dárky – a věčně rozebírají vztahové problémy. Jak v obecné rovině, tak osobněji včetně absurdní výmluvy „měl bych zavolat, ale nemám kdy“.

Dočasný nájemník má děti, s nimiž si telefonuje, jednou je vezmou na lyžařský výlet utopený v mlze, ale jinak se oba chovají jako nezralí, do sebe zahledění umělci, jejichž hospodařením ve stylu Chalupářů prolíná reklamní hudební linka.

Tady záleží na divákově vkusu, texty v sobě nesou pozérskou hru na existenciální vnímání světa, ale za klávesami se rodí muzikantská paráda, tak osvěžující v přehlídce nicnedělání s koupelí při svíčkách.

Nicméně zimní bezčasí za oknem výmluvně vystihuje melancholii karantény s několika bizarními momentkami z ulice, místy zazvoní humor jako s léčbou škytavky a postupně se beze slov prosazuje skryté hlavní téma, totiž potřeba sounáležitosti; kdykoli jeden z kamarádů třeba jen na pár hodin odejde, druhý se propadne do samoty.

Třeba si společně s nostalgickým úsměvem zavzpomínají, až si záznam pustí po letech. Jenže takové „rodinné“domácí video má smysl právě a pouze pro ně.

Sami doma Česko, 2022