Pšoukající křeček, či facka? Vtip v reklamě
Vodolnosti vůči koronaviru se podle dobové studie agentury Bloomberg zařadilo Česko mezi pět nejhorších zemí světa, zato kdyby se měřila odolnost vůči reklamě, určitě bychom se ocitli na stupních vítězů.
Což se dá považovat za obdivuhodný skok v případě národa, kterému dneska nevadí ani pšoukající křeček, ani skupinové objetí naháčů, přestože dlouhá léta pro něj reklamní říši představoval pouze neškodný pan Vajíčko s medvědem, jehož brácha šel pro med do Jednoty, či s osvícenou socialistickou mládeží, popíjející na diskotéce zdravé mléko.
Samozřejmě i u nás existuje Rada pro reklamu, která prověřuje stížnosti, ale zase tak moc jich asi není. V letošním roce na svých webových stránkách eviduje zatím dvanáct kauz, na něž upozornily vesměs soukromé osoby.
Týkají se převážně ochrany spotřebitele, ve dvou případech alkoholu, v jednom pak obvinění ze sexismu, jehož se dočkal lokální autoservis za reklamní využití plných ženských vnad.
Přitom dámské pozadí či poprsí mezi pneumatikami nemá zdaleka takovou výbušnost jako třeba obří billboard, který v hlavním městě láká na film Hranice lásky, mapující možnosti sexuální svobody. Zobrazuje skupinu naháčů v pozici, která kolemjdoucí děti nutí ke zvědavým otázkám „Mami, tati, co tam s tou paní dělají?“a rodiče ke koktavým vysvětlivkám typu „Mají se všichni dohromady moc rádi“.
Ani dlouho nedotknutelná poezie Vánoc už není imunní vůči reklamním výstřelkům na hraně vkusu. Firma prodávající veselé oděvní doplňky letos vyslala do kampaně pšoukajícího křečka s doslovným sloganem „Nevyprdněte se na vánoční dárky“. Vadí to někomu? Leda by se za ochranu dobré pověsti zvířátek osočených ze smrdutých praktik postavilo chovatelské sdružení Český křeččí klub.
Na stupnici přípustné nadsázky jsme zřejmě ochotni zajít dál než například slovenská Rada pro reklamu, která prověřovala facku, známou i z české verze téhož spotu. Uštědřila ji žena muži – naštěstí, v opačném gardu už by si to ani reklamní tvůrci nedovolili, konkrétně manželka rozlícená zjištěním, že její partner vyhodil hromadu peněz za bezcenný papír s údajným podpisem smyšlené postavy Sandokana, do něhož zabalila makrelu.
Vtipné? Jistě, ale podle slovenské Rady pro reklamu zároveň neetické, protože „uvedená scéna, kdy dá žena mužovi facku, zobrazuje míru násilného aktu, která může působit na průměrného spotřebitele jako obhajoba, schvalování nebo propagace takového chování“.
Evropská směrnice definuje průměrného spotřebitele jako člověka, „který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný“. Že by si takový občan z reklamy na bankovní investice odnesl návod k domácímu násilí? Leda spotřebitel, jenž stále věří, že medvědi med nakupují a v nočních klubech teče mléko proudem.
Ani nedotknutelná poezie Vánoc už není imunní vůči reklamním výstřelkům na hraně vkusu.