Dvě ďáblice stačí, drahoušku (Senáte)
Jana Zwyrtek Hamplová a Daniela Kovářová. Dvě nové, nezávislé senátorky. Jejich entrée do Senátu nemělo moc daleko k tomu, jako by přicházel sám Satan. Co mohou v provládně naladěné komoře dokázat?
Když se v říjnových senátních volbách do druhého kola v obvodech Kroměříž a Plzeň dostaly Jana Zwyrtek Hamplová a Daniela Kovářová, zvykla si je některá média roztomile označovat za protestní nebo dokonce antisystémové kandidátky. Obě dámy i s touto nálepkou své volební duely vyhrály, nastoupily do Senátu – a světe, div se! Valdštejnský palác doteď stojí, obě ztělesnění Satana v sukních ho zatím nezbořila, nepodpálila, ba ani si po vzoru magorů v USA nenasadila na hlavu kožešinu s rohy a nevyplenila kancelář Miloše Vystrčila. Tak hergot, co je tohle za protest?
Ale vážně: jak se tedy žije Senátu se dvěma takto „podezřelými existencemi“? Zatím to samozřejmě nelze moc posuzovat, od voleb proběhly všehovšudy dvě senátní schůze, z čehož ta první byla ryze ceremoniální – noví senátoři skládali slib a volili nově všechny funkcionáře.
Zato ze druhé, již ryze pracovní schůze, lze už něco málo vyvodit. Během jednodenního zasedání, které trvalo asi sedm hodin, Jana Zwyrtek Hamplová coby senátorská novicka vystoupila v diskusi k různým bodům celkem šestkrát, což se některému pasivnějšímu senátorovi možná nepovede ani za celé volební období.
Daniela Kovářová zaznamenala o dvě vystoupení méně, zato byl ale na její návrh v horní komoře ustaven podvýbor pro rodinu. A na jeho půdě se hned při první schůzi rozhodlo o udělování plaket „Za věrnost“pro manželské páry, které spolu vydržely více než 50 let. Což bylo samozřejmě hned některými pokrokářskými médii karikováno jako návrat do 19. století nebo alespoň do Husákových časů…
Usuzovat z toho lze zatím jediné: o obou dámách asi v Senátu dost uslyšíme. Obě mají politické zkušenosti, první byla poslankyní ČSSD, druhá ministryní spravedlnosti, obě jsou vzděláním právničky, což je pro Senát asi ideální profesní background, a obě jsou skutečně dost protestně naladěné, tedy pokud jde o některé sílící či už dokonce převažující ideové trendy v naší zemi i v celém západním světě.
Pojistka, nebo kývač?
K tomu, jakou změnu to Senátu může přinést, malé vysvětlení. V komoře o 81 hlavách dnes vládní strany zastupuje (či vládu zřetelně podporuje) 73 senátorů, za opoziční lze považovat jen osm senátorů. A tomu odpovídá i obrázek běžného jednání.
Vystrčil při svém znovuzvolení do čela komory sice sliboval, že Senát nebude gramofonová deska, která by jen opakovala, co zazní ve Sněmovně nebo s čím přijde kabinet, ale realita je jiná. Horní komora je už od loňské zimy při stejně zabarvené vládě opravdu jen průtokovým ohřívačem vládních návrhů. Ty procházejí bez hlubší kritické diskuse a blahosklonně se přecházejí i mnohé legislativní hrůzy, třeba v podobě všemožných přílepků k zákonům. Ty by Senát, kdyby byl jinak zabarvený než vláda, ministrům nekompromisně – a zcela správně – házel k nohám.
A tak třeba i formálně nezávislý senátor Pavel Fischer při poslední schůzi Senátu reagoval na vystoupení premiéra Petra Fialy slovy: „Dovolte, abych poděkoval panu premiérovi a celé vládě za skvělý výkon. Pane premiére, máte naši plnou podporu!“A sám Vystrčil při předchozí schůzi pronesl mimoděk i toto: „Naše vstřícnost k vládě, řekl bych, že už překonává maličko únosné hranice.“
Ano, překonává – a oponentura žádná. Mezi šesti členy jediného opozičního klubu, který sdružuje senátory hnutí ANO a ČSSD, není bohužel žádné jméno, které by vynikalo – a širší veřejnosti něco řeklo. K nim teď, naštěstí, přibyly dvě již zmíněné „ďáblice“, jejichž hlas evidentně slyšet bude.
V dnes naladěném Senátu působilo jako zjevení, když Zwyrtek Hamplová začala své úplně první vystoupení slovy: „Musím říci úvodem, že bych si velmi přála, abych mohla sdílet to pozitivní, co tady pan premiér přednášel, jinými slovy, že bych si přála, aby měl pravdu…“A pak následovala tvrdá kritická palba. Anebo když Kovářová u několika zákonů zpochybnila, že jsou vůbec potřebné, protože totéž řeší už jiný zákon, případně by danou věc bylo lepší vůbec nechat na svobodné vůli občanů.
Senátu nikdy neslušelo a neprospívalo, když byl jen kývačem. Tedy modrý Senát v čase vlád ODS, oranžový za kabinetů ČSSD. Protože to vždy ještě více rozmlžilo jeho smysluplnost, kterou voliči pravidelně ukazují svou tristní volební účastí.
Loni v prosinci, krátce po sestavení vlády Petra Fialy, jsem na tomto místě prorokoval, že je to špatná zpráva pro Senát, který tím přichází o svou líbivě opoziční roli vůči vládě (a prezidentovi). A fakticky i špatná zpráva pro celou zemi, protože tím horní komora neplní úkol, za který si ji z našich daní velkoryse platíme.
Sláva rebelům!
Senátu naopak vždy slušeli rebelové, senátoři s nezávislým myšlením, občas i trochu provokatéři. Jaroslav Kubera, Martin Mejstřík, Jan Žaloudík, Jaroslav Doubrava, Vladimír Dryml, Liana Janáčková... Dnes to není žádná sláva – když mají svůj den, tak trochu Jiří Čunek, Michael Canov, Zdeněk Hraba, Jitka Chalánková...
Že Kovářová a Zwyrtek Hamplová jejich řady posílí, je jen dobře. Samozřejmě, jako solitérky v Senátu nic nezmohou. Občas se možná i znemožní, protože bez senátorského klubu, na vlastní triko, nelze dělat solidní oponenturu desítkám zákonů. Ale na to, aby občas rozvířily diskusi a probudily své podřimující kolegy, by to třeba stačit mohlo.