Ekonomokracie? Třicet let stačí
Každé třiatřicáté výročí láká spojit je s Kristovými léty jako s něčím dovršeným. Tím spíš s listopadem 1989. Ale autor by neměl mít tu smůlu, když se chystá napsat něco povznášejícího, aby nenarazil na článek místopředsedy Sněmovny Karla Havlíčka „Česko, země účetní“(Lidové noviny, 15. 11.) a nezaregistroval tam pojem „nekonečné ekonomické pasti“. Jde přitom ještě o něco vážnějšího.
Není ničím novým, že vědní disciplíny mají ve světě na exekutivní rozhodování, zvláště na strategické vládnutí, stoupající vliv. Přímý zadáváním analýz, prognóz a projektů, nebo prostřednictvím poradců a poradních orgánů vlády. Vliv je diferencovaný a týká se to i společenskovědních oborů. U nás už více než třicet let, nemluvě o těch předchozích, mají rozhodující slovo ekonomové. Charakter našeho vládnutí je od dob premiéra Václava Klause ekonomokratický. Vládne ekonomokracie, i když si to nikdo nechce přiznat.
Docházelo proto od počátku k absurdní situaci, že například do roku 1996 nebyla obnovena Rada obrany státu a problémy obrany se projednávaly na poradách ekonomických ministrů. Proto armáda přežívala s nalomeným křídlem a usiluje o svou modernizaci dodnes.
Není překvapením, že rozhodujícím poradním orgánem je Národní ekonomická rada vlády. Psychologové, sociologové, politologové, ekologové, demografové a experti dalších společenskovědních disciplín zůstali stranou. Dost si to však malou iniciativou zavinili sami.
Stačí zacitovat z románu Kolibřík od Petera de Vriese: „Úroveň různých povolání stejně jako úroveň národů se dá měřit podle toho, do jaké míry jsou schopny nebrat se vážně. Sociologové inklinují k superblábolům vlastním jejich oboru a navíc je umocňují bláboly z oblasti psychologie, takže mají tendenci se vyjadřovat v sáhodlouhých vlakových soupravách složených z verbálních dobytčáků jako třeba eticko-socio-psychicko-genetické syndromy a vyvolávat v posluchači bolestný pocit blivna.“
Je to prozaicky přehnané a leccos se v obsazení poradních orgánů zlepšilo. Absence řady sociálních věd vedla a vede k tomu, že přijímaná opatření přes ujišťování vlády o opaku sociální situaci převážně nepředvídají. Proto je ve společnosti jako před deseti lety při ekonomické krizi až nebezpečné sociální napětí, přerůstající v demonstrace.
A ekonomie je nadále bez národohospodářského pohledu v roli supervědy. I když ekonomové tváří tvář covidu, válce, zhoršování klimatu a inflaci, přerůstající opět v globální finanční krizi, začínají ve svých návrzích ztrácet na jistotě, nevědí si rady, jejich názory jsou až diametrálně protikladné a mnohdy neadekvátně ideologicky podmíněné. Možná by se někteří z nich měli přestat cítit jako součást moci. A naslouchat i názorům věd jiných. Prezident Miloš Zeman kritizoval vládu, že v ní nejsou ekonomové. Ekonomokracie však vládne dál, i když ministři nemají ekonomické vzdělání.