Riziko střetu NATO–Rusko je reálné, ukázal incident
Dopad rakety na polskou vesnici potvrdil, že hrozba divoké eskalace je velká. Byť je to to poslední, co by aliance chtěla.
Hrozba divoké eskalace visí nad brutální ruskou invazí na Ukrajinu od samého počátku. Incident v polské vesnici Przewodów u ukrajinských hranic naznačil, že nejde o žádné přehnané strašení.
Právě v době, kdy vrcholní světoví státníci jednali v daleké Indonésii na summitu G-20, zasáhla polské území – tedy území členského státu NATO – cizí raketa a zabila tam dva polské občany.
Přestože klíčoví činitelé zachovali chladné hlavy a nechtěli se rozhodovat ve stresu bez jasného určení viníka, v jednu chvíli se schylovalo ke krizi, která mohla za určitých okolností vyvolat vojenskou konfrontaci mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem.
První, co všechny napadlo, totiž bylo, že střelu vypálilo Rusko, které právě zasypávalo ukrajinská města desítkami raket. Možná omylem, možná záměrně, aby si otestovalo alianční reakci a její odhodlání.
Politici žhavili dráty, tajné služby se usilovně pídily po informacích. Polsko uvedlo armádu do bojové pohotovosti a zmínilo, že zvažuje aktivaci článku 4 zakládající smlouvy NATO, podle něhož se smluvní strany zavazují společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich bude ohrožena její územní celistvost, nezávislost nebo bezpečnost.
Později se klíčoví hráči začali klonit k názoru, že se jednalo o falešný poplach, neboť raketa na polské území nejspíš přiletěla z Ukrajiny omylem, když se její vojáci snažili sestřelit útočící ruské střely. Tento názor včera zastávali Poláci i Američané, zatímco Ukrajina se stále pokoušela svalit odpovědnost na Rusko.
Incident se zbloudilou raketou na polském území, který je podrobně prošetřován, každopádně nabídl znepokojivou připomínku toho, jak blízko je ruská válka na Ukrajině k území NATO a jak snadno by
se mohla zvrhnout v širší vojenskou konfrontaci jaderných mocností. Riziko zatažení Severoatlantické aliance do války s Ruskem je zkrátka reálné, byť je to to poslední, co by si samo NATO přálo.
Paradoxně nemůže po něčem takovém toužit ani Rusko, jehož armáda se ukázala být obrem na hliněných nohou, který se neumí vypořádat ani s nepoměrně menší armádou Ukrajiny a který by pravděpodobně bez použití jaderných zbraní nedokázal aliančním silám delší dobu vzdorovat.
Podle většiny vojenských odborníků je krajně nepravděpodobné, že by polský incident mohl být nyní spouštěčem přímého konfliktu NATO–Rusko, na to je příliš marginální. Přesto ale ukázal, jak tenká linie alianci dělí od možného, víceméně „náhodného“, vtažení do války. V důsledku chyby, přehnaných emocí politiků nebo špatného odhadu ze strany Ruska.
K rostoucímu napětí přispívají i další okolnosti: Kyjev se dlouhodobě snaží co nejtěsněji zavázat NATO k boji své země za obnovu její územní celistvosti. Mezitím Putin je po ztrátě Chersonu stále zoufalejší a jestřábové, kteří v Rusku dominují televizním diskusím, ženou vedení své země k vystupňování války a další konfrontaci, aby Rusko mohlo racionalizovat ponížení způsobené dosavadní zpackanou invazí.
Smrtící exploze ve východopolské vesnici je vůbec prvním příkladem toho, kdy ruská válka na Ukrajině přímo zasáhla území některého členského státu NATO, a vystavuje alianci vážné zkoušce.
Pokud se definitivně prokáže, že zásah na polské straně skutečně neúmyslně způsobila raketa vypálená ukrajinskými obránci, spojenci se nejspíš rozhodnou ještě posílit vlastní obranu na východním křídle NATO. Pokud by se ovšem podařilo nade vši pochybnost dokázat – což je nyní daleko méně pravděpodobné –, že Rusko vědomě vypálilo rakety na Polsko, pak by se jednalo o úmyslné překročení červené čáry. Jak by se aliance v takovém případě zachovala, toť otázka. Nejspíš by vůči Moskvě dál přitvrdila, na vojenskou odvetu je však Przewodów i tak přece jen malý kalibr. V případě sofistikovanějšího ruského útoku, jasného napadení (třeba nějakého polského letiště), by však už konat musela.
Dala totiž jasně najevo, že za situace cíleného útoku na území kteréhokoliv svého členského státu vrátí úder. To by mohlo v krajním případě znamenat aplikaci článku 5 alianční smlouvy, který říká, že útok na jednoho je útokem na všechny a spojenci by pak mohli v odvetě zasáhnout vojensky, byť nejspíš jen v omezené míře. Také Česko by se tak ocitlo v přímé válce s Ruskem.
Byl by to ovšem krajně nebezpečný okamžik. NATO by muselo pečlivě vyvážit svoji kolektivní odpověď, aby jasně demonstrovalo své odhodlání, že podobné akce nebude nikdy tolerovat, s potřebou zároveň zabránit rozpoutání široké války mezi oběma protivníky s případným použitím atomových zbraní. Nicméně tak daleko ještě nejsme. Rychlá snaha obou stran zmírnit rostoucí napětí po zásahu Polska a vyvarovat se unáhlených rozhodnutí naznačila, že navzdory eskalující ruské brutalitě a narůstajícímu počtu ukrajinských obětí si ani Rusko, ani Západ nepřejí, aby se boje přelily západně od Ukrajiny.
Je tu však ještě jeden faktor, který úroveň nebezpečí vzájemného konfliktu naopak zvyšuje: je jím skutečnost, že Rusko Vladimira Putina je mnohem méně předvídatelná jaderná mocnost, než býval svého času Sovětský svaz. S narůstajícím zoufalstvím Moskvy se podle expertů budou zvyšovat i jeho sklony k unáhlenému chování a ještě více se omezí jeho prostor pro deeskalaci – pro omluvu nebo přiznání chyby, pokud k ní dojde.