Pirátka silnic na invalidním vozíku
Ovíkendu jsem v Praze naplno zaměstnal své auto. Musel jsem několik věcí vyzvedávat a řadu jiných někomu předávat. Práce na půl dne, najezdil jsem dobrých 150 kilometrů. Na silnici potkáváte řidiče dobré i špatné. Ohleduplné i tupce. Buď vás to nechá chladnými, nebo se pořádně navztekáte.
Na Hájku, na křižovatce mezi Čuprovou a Proseckou, je to teď docela divočina. Když ale věnujete pozornost vyznačeným pruhům na silnici, dáte to. Najížděl jsem k Prosecké, když tu se přede mě pokusil nacpat přes plnou čáru nějaký hatchback. Jel svižně, možná až moc. Řidička si buď nevšimla značení, nebo to prostě jenom zkusila, aby nemusela vystát dlouhou kolonu před odbočkou. Dupnul jsem na brzdu, dáma přede mě proklouzla, ale najela na obrubník a zastavila bez nehody jen s velkou dávkou štěstí.
Moje trpělivost přetekla. Svítila červená, tak jsem vylezl z auta a rozhozené řidičce chtěl pořádně vyčinit. Žena otevřela dveře a já si teprve v tu chvíli všiml, že měla auto označené symbolem pro invalidy. Neměla nohy, řízení ovládala ručně. Vztek ustoupil stranou a zůstal mi jen kamenný výraz ve tváři. Radši jsem se rychle otočil, nastoupil do svého auta, vyčkal na zelenou a zamířil rychle pryč.
Ani nevím, jestli se chtěla žena hádat, nebo se chystala omluvit. V paměti mi uvázlo jen to prázdné místo na nohy pod volantem jejího auta. Nebýt to vozíčkářka, asi bych se neudržel a pořádně si slovně ulevil. V téhle doslova „hybridní“situaci jsem ale nevěděl, jak reagovat.
Už ve škole nás učili, ať k tělesně postiženým lidem přistupujeme jako k ostatním. Ať se nevyhýbáme jejich pohledům a ať s nimi o jejich handicapu otevřeně mluvíme. Všechny tyhle knížecí rady jsem porušil. Ta dáma přitom nedodržela předpisy a výtku, možná i ostřejší, si zasloužila. Ale já přijal roli mrtvého brouka a v duchu Hérakleitova „panta rhei“jsem po anglicku zmizel. Všechno špatně.
Stejně tak jsem o prázdninách nevyčinil postaršímu pánovi o berlích na pánských toaletách v jednom nákupním centru, který si suverénně stoupl k mušli pro děti, místo aby nakráčel o dva metry vlevo na toaletu pro postižené. Přitom nechal na místě přešlapovat pětiletého kluka, jehož výraz v tváři prozrazoval stav více než akutní.
Žijeme ve více než přecitlivělé době. Už před lety jsem měl při třídních schůzkách strach oznámit matce jedné mé studentky, že na maturitu prostě nemá a se svou nespornou zručností by byla mnohem šťastnější na odborném učilišti. Stejně tak jsem se zachoval jako srab, když jsem v pondělí neupozornil dvě studentky před budovou jedné z fakult pražské Univerzity Karlovy, že by jako účastnice stávky za klima neměly používat jako těžítko pro svůj jistě dobře míněný transparent s nápisem „Dělejte s tím něco!“dvě lahve od Coca-Coly. Ať už je vypily, nebo je našly v odpadkovém koši.
Každé dobře míněné rýpnutí je stále častěji bráno jako hrubý útok na práva druhých, upozornění na nevhodný oděv na mezinárodní konferenci jako urážka diverzity. Larry David to ve svém kultovním seriálu Curb Your Enthusiasm dovedl do úžasného extrému. V jedné ze scén téhle autobiografické perly se mu líbila žena, která seděla kousek od něj v restauraci. Na dálku ji pozval na rande. Když si s ní chtěl podat ruku, vyjela zpoza stolu na vozíku. Larrymu bylo trapné kvůli jejímu postižení rande zrušit, a tak jej „dokonal“i proti své vůli až do „úspěšného“konce. Tolik jeho drsná parodie dnešní politické korektnosti.
Tak snad příště najdu odvahu neomalené pirátce silnic vynadat. I když bude obtížena handicapem.