Pořád je proč vyvěsit vlajku
Listopad 1989. Skvělá doba. Jsem vděčný za to, že jsem ji potkal a přešel z jednoho režimu do druhého, normálního. Něco jsme si představovali jinak, ale pořád je dost důvodů na svátek svobody a demokracie vyvěsit vlajku.
Sedmnáctého listopadu 1989 jsem v Praze přiložil v kotelně do kotle, svévolně opustil pracoviště a odebral se na Národní třídu. Od počátku mě to však táhlo jinam, dál od sroceného davu – na druhou stranu.
Věrný heslu „s drzostí nejdál dojdeš“jsem prokličkoval mezi těmi všude nenápadně postávajícími estébáky v dlouhých kabátech. Zřejmě jsem působil stejně podezřele a přes uzavřené ulice a policejní kordony jsem se dostal na Národní třídu, ale z opačné strany – a vpadl policajtům rovnou do zad. Ocitl jsem se přímo v „jejich kuchyni“, a měl tak možnost nakouknout pod policejní pokličky.
Chvíli jsem jen tak postával a sledoval povely řídících policejních důstojníků, kteří rozmáchlými gesty organizovali řadové policisty. Procházeje mezi nimi jsem pozoroval ten úžasný dav za kordonem. A z bezprostřední blízkosti sledoval policisty tahající lidi z davu k policejním antonům, ponižující osobní prohlídky a mlácení. Ženy, muži, všichni bez rozdílu věku. A odtud „z kuchyně“jsem i najednou viděl chaotický pohyb, slyšel hysterické výkřiky a řinčení skla z místa, kde právě „umíral“údajný student Šmíd.
Tohle už nemůže projít
Jak to skutečně bylo, se ukázalo až později. Mnozí z demonstrujících se snažili prchnout nebo normálně odejít. Tomu se však policajti snažili zabránit vytvořením proslulé uličky z živých uniformovaných mlátiček s obušky v rukou. Kdo chtěl odejít, dostal. V průchodu zůstaly jako memento jen zasychající kaluže krve.
Začal jsem svůj nesouhlas dávat najevo. Najednou jsem zjistil, že nejsem „na druhé“straně sám, ale součástí malé skupinky lidí, odlišující se od okolostojících estébáků. Bdělé policejní oko sice zaspalo, ale nakonec si všimlo. Ještě před chvílí bezproblémově okolo procházející estébácký důstojník na nás ukázal. Byla to známá tvář z demonstrací a výslechů v Bartolomějské. Vydal povel a upozornil ostatní. Dodnes vidím jeho rozmáchlé gesto. Policisti se rozběhli proti nám. Komičnost a tíha situace se stupňovala. Nenávistné tváře policistů s podlitýma očima běží směrem od nás, proti davu, menší skupinka se řítila přímo na nás.
Nebylo na co čekat. Dali jsme se na útěk a stačili křičet: „Gestapo, gestapo!“Vnímal jsem jen rozbušené srdce, dusot vlastních kroků a za zády těžkých policejních bot. Jeden z civilních policistů se nám snažil zastoupit cestu. Marně. Utíkali jsme jak smyslů zbaveni. Jak jsem se z této situace dostal a prokličkoval mezi všemi bariérami, zaparkovanými antony, tajnými a uniformovanými policajty, nevím. Pokřik, apačský běh a vycepovanost z tréninků z dob fotbalové kariéry mě zachránily.
Při návratu do kotelny jsem se ještě stavil v hospodě. Tam už si lidé předávali to, čeho byli svědky, a vzájemně se od sebe dozvídali, co že se to vlastně stalo. Tohle asi málokdo čekal, včetně obávaných bolševiků. Přikládal jsem pak do kotle a nakonec i usínal s tím, že toto jim už snad přece nemůže projít.
Ráno jsem odjel drážďanským rychlíkem do Děčína, naladil Svobodnou Evropu a postupně se dozvídal, co se vlastně stalo. „Co jinýho, když ne smrt, může pohnout s národem,“řval jsem. A jal se informovat své známé a punktovat do pohotovosti blízké podzemí.
Po několika dnech jsem přijel do podkrkonošského Trutnova, kde už vše s dvoudenním zpožděním běželo. Disidentské a undergroundové podhoubí se aktivizovalo. Náměstí se zaplňovalo, kumpáni zářili odhodlaností a vše prostupovala aura očekávání, otevřenosti a společenského prolínání. Skvělá doba. Dobrý čas.
Po Listopadu
Několik dnů po 17. listopadu jsem dále potkával známé estébácké tváře nejen z Národní třídy v Praze, ale i trutnovského regionu a ruzyňského kriminálu. Vzpomínám si na setkání s estébákem, který kdysi do naší cely přivedl budoucího ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Potkal jsem ho v hospodě „U Bubeníčků“. Horlivě cosi okolostojícím vyprávěl s velkou plackou Občanského fóra na klopě. S hudebníkem Filipem Topolem jsme mu přede všemi šli alespoň jeho nedávnou minulost připomenout.
V bouřlivých dnech z kašny se skulpturou Krakonoše promlouvám o činech s konkrétními tvářemi a jmény estébáků i podporovatelů totalitního systému s požadavkem odstoupení z jejich pozic. Kdosi zespoda mi začal tahat za kabel k mikrofonu. „Už dost, pojď už dolů...“Byl to starší kamarád z rodícího se Občanského fóra, s nímž jsme ještě před pár měsíci navštívili náčelníka Václava Havla na Hrádečku. Přicházel čas „národního porozumění“.
Padá hlavní úloha komunistické strany, hltají se svobodné informace, poslouchají zakázaní umělci a každý může jezdit, kam chce. Estébák, který mně sebral pas, mi ho jako šéf úřadu vrací…
A současnost?
„Havloid“se stalo nadávkou, která hřeje. Za dveřmi zuří válka vedená opět agresorem z Východu. Společnost je rozdělená a šíří se proruské nálady. Téměř každý má na vše názor vydávající jej za pravdu. Po letech blahobytu se stále máme jako nikdo v dějinách lidstva před námi. Ale straší se – po covidu teď zase energetickou krizí.
Estébáci i po letech odcházejí od soudu bez trestu či se směšnými podmínkami, postižení přihlížejí. Tajný policajt, který hudebníka a spisovatele Vlastimila Třešňáka mlátil a zhášel mu hořící sirky o ruce, dokud nezkolaboval, odešel od soudu s trestem „zákazu činnosti v ozbrojených silách“… V mém rodném Trutnově nedávno radnice pod vedením bývalého pravicového starosty a dnes poslance odmítla přejmenovat část hlavní ulice po Václavu Havlovi a jeho odkaz raději uklidila za hradby města. Bývalý estébák, který nám rozháněl festival, vyhrožoval zbitím a nevybíravě šikanoval při výsleších, zde stále vlastní právnickou kancelář. Lže se a krade. Zneužívají se dotace – jak v regionu, tak na úrovni celostátní.
Alespoň na Hradě se již sčítají dny jeho senilního nájemce, který se nás roky, společně se svým předchůdcem, snažil – naštěstí bezúspěšně – vehnat do chřtánu Číny a ruského diktátora, který dnes ohrožuje svobodný demokratický svět. Ještěže jsou před námi Vánoce a momenty milých setkávání, které společně s ideály, přátelstvím a nadějí zůstávají.
Právě proto jsem vlajku 17. listopadu letos opět pověsil.