Mým hrdinou nebyl Batman, ale Napoleon
Americký historik a bývalý voják Mark Schneider už roky ztvárňuje na různých bojištích Napoleona v rekonstrukcích bitev. Letos opět zvítězí u Slavkova.
Vprvních prosincových dnech se na jižní Moravě odehraje série akcí připomínajících 217. výročí bitvy u Slavkova, v níž Napoleon dosáhl svého nejskvělejšího vítězství. V samotné rekonstrukci bitvy u obce Tvarožná se 3. prosince představí přes 1 000 účastníků ze 14 zemí světa, k tomu 50 koní a 12 děl. V titulní roli vystoupí Američan Mark Schneider, v současnosti asi nejznámější představitel Napoleona na někdejších bojištích, kde fanoušci reenactmentu neboli oživování vojenské historie připomínají bitvy z jeho éry. Do Česka jezdí „velet“přes patnáct let.
Vojákem jste byl i ve vlastním životě, jak začala vaše armádní kariéra?
V letech 1993 až 1997 jsem byl průzkumníkem (Cavalry Scout). Prošel jsem výcvikem na průzkumném vozidle M3 Bradley CFV, které je podobné tanku v tom, že jde o pásové vozidlo s věží s kanonem Bushmaster, řízenou střelou TOW a kulometem. Napřed jsem sloužil na vojenské základně v Louisianě a po třinácti měsících mne povolali do Německa, do Büdingenu v Hesensku. Z toho jsem měl velkou radost, protože jednak jsem se dostal do Evropy a jednak jsem tam měl čest sloužit u dvou nejstarších dragounských pluků americké armády.
Pak jste byl odvelen do Jugoslávie, kde právě skončila válka. Jaké máte vzpomínky na pobyt v tehdy rozvrácené zemi?
Na tuto zkušenost nikdy nezapomenu. Koncem roku 1995 jsme dostali zprávu, že budeme nasazeni v Bosně a Hercegovině, abychom dohlíželi na dodržování Daytonských mírových smluv, které ukončily válku. Působili jsme tam jako příslušníci sil IFOR, což byla mezinárodní vojenská mise s označením Operation Joint Endeavour (Společná naděje). Do Bosny jsem vstoupil 30. prosince 1995. Naše působiště bylo severně od města Tuzla v americkém sektoru. Bylo smutné vidět zkázu. Některá města byla zcela zničena. Viděli jsme střední školu, kterou boje rozmetaly na kusy, a staleté budovy, které byly rovněž srovnány se zemí. Setkali jsme se s místními obyvateli, kteří během války obrovsky trpěli, ale byli šťastni, že jsme přijeli, abychom pomohli konflikt ukončit. Pro mě byla nejhorší událostí ztráta dvou kamarádů z mé jednotky. Byla to tragédie, ale i jejich služba a obětavost pomohly zajistit mír v regionu. Tehdy jsem opravdu cítil, že tvoříme historii a měníme k lepšímu osudy lidí, kteří tam žijí.
Historie se stala vaším údělem. Kdy jste poprvé slyšel o Napoleonovi?
Moje matka byla Francouzka, proto také hovořím francouzsky, otec je Američan. Poprvé jsem o Napoleonovi slyšel už jako malý kluk, když mi jeden z mých francouzských bratranců dal několik vojáčků na hraní. Byli to Napoleon a několik granátníků z jeho Staré gardy. Mám je dodnes! Jak jsem vyrůstal, fascinovalo mě všechno, co se týkalo Napoleona a jeho doby.
Napoleon ale není zrovna klasický dětský hrdina...
To je pravda, ostatní děti se zajímaly o Batmana a Supermana, kdežto já o Napoleona, dokonce jsem měl na základní škole na stole jeho obrázek. Některým spolužákům to připadalo trochu divné, ale mně to bylo jedno, protože jsem jím byl fascinován a četl jsem o Napoleonovi a jeho bitvách všechno, co se dalo. Otec mi dal gramofonovou desku s Předehrou 1812 od Petra Iljiče Čajkovského a já ji poslouchal, zatímco jsem si hrál s vojáčky. Začal jsem je také sbírat, a dokonce jsem se oblékal jako voják Napoleonovy armády. Jednoho dne jsem přišel ze školy domů velmi rozrušený. Některé děti si dělaly legraci z mého velkého nosu. Moje drahá maminka mě utěšovala slovy: „Velké nosy mají jen králové a císaři, takže jsi v dobré společnosti.“To mi okamžitě zlepšilo náladu a možná mě nasměrovalo k tomu, abych se stal Napoleonem.
A jak se tedy americký voják 20. století proměnil ve francouzského vojáka přelomu 18. a 19. století, a k tomu ještě ve vrchního velitele a císaře všech Francouzů?
Když jsem skončil službu v armádě, našel jsem si práci v Colonial Williamsburg Foundation ve Williamsburgu ve Virginii. To je muzeum živé historie 18. století, které se zaměřuje na období amerického boje za nezávislost. Oblékáme se tam do kostýmů z 18. století a oživujeme tuto epochu. Také jsem se připojil k 7. husarskému pluku, což byla jednotka reenactmentu, která patřila do skupiny napoleonských nadšenců s názvem Brigade Napoleon. Začal jsem tedy žít život Napoleonova vojáka. Při jedné rekonstrukci jsme potřebovali někoho, kdo by ztvárnil Napoleona pro tisk. Všichni vždycky říkali, že se Napoleonovi podobám, tak jsem si pořídil uniformu, kterou nosil Pierre Mondy ve filmu z šedesátých let Austerlitz, a rozhodl jsem se, že se role ujmu. Byl to úspěch, jenž vedl k dalším vystoupením a k účinkování v některých dokumentárních filmech. Roku 2005 jsem dostal nabídku z Belgie, abych ztvárnil Napoleona ve velké rekonstrukci bitvy u Waterloo. Tak začaly mé evropské napoleonské „kreace“.
Studoval jste i herectví? Kdo vás totiž viděl v „roli“, tak říká, že se císaři Francouzů nejen podobáte, ale že máte z dobových pramenů nastudována jeho gesta, a dokonce i jeho korsický přízvuk. Co vás vede k takové preciznosti, když jde vlastně „pouze“o bitvu v podání nadšených amatérů, nikoli o profesionální film či divadlo?
Studoval jsem historii na Christopher Newport University ve Virginii. Nikdy předtím jsem nebyl hercem, kromě role v divadelní hře na základní škole, kde jsem hrál strážce města Emerald v Čaroději ze země Oz. Ale vzpomínám si, že už tehdy jsem požádal matku, aby mi navrhla kostým ve stylu Napoleonova vojáka. Teprve když jsem se ujal „divadelních“rolí v muzeu Colonial Williamsburg, začal jsem se více zajímat o herecké umění, o divadlo a o to, jak by mi takové poznatky pomohly při vyprávění historických příběhů. Reenactment beru opravdu velmi vážně, protože my, co ho děláme, zastupujeme lidi z minulosti, kteří už nemohou hovořit. Věřím, že se člověk musí ponořit do postavy, kterou ztvárňuje, naučit se o ní vše možné v naději, že pak bude přesvědčivější. To je to, co dělám s Napoleonem. Snažím se diváky přenést zpět v čase do doby, ve které žil.
Kolik je vlastně dnes Napoleonů a soupeříte i mezi sebou?
Samozřejmě nejsem jediný, kdo ztvárňuje Napoleona. Je nás mnoho. Jean-Gerald Larcin je belgický Napoleon, Roberto Colla je Ital a Frank Samson Francouz. Myslím, že všichni odvádějí výtečnou práci. Říkám to upřímně. Všem nám jde o stejnou věc, a tou je výuka historie – pro budoucnost.
Takže nikomu nevadí, když Napoleon není Francouz? Ani ve Francii?
Francouzi mne přijímají skvěle a já si toho vážím. Dokonce mi umožnili zahrát si Napoleona ve filmu Vládce Paříže se slavným francouzským hercem Vincentem Casselem v titulní roli. V Evropě trávím dost času, protože i když je ve Spojených státech reenactment dokonce ještě populárnější než v Evropě, tak napoleonské akce se odehrávají převážně v Evropě. Považuji se ostatně za člověka dvou zemí, které mám opravdu rád: Francie a Spojených států.
V Americe hrajete i generála Lafayetta, významnou postavu z Francouzské revoluce, ale i z americké války za nezávislost. Napoleon ho dostal z olomoucké pevnosti, kde jej po útěku před revolučním terorem ve Francii uvěznili Rakušané, pro něž byl naopak revolucionář… Ti dva se ovšem rádi neměli. Nejste vlastně sám proti sobě?
Tak trochu ano. Generála Lafayetta ztvárňuji pro nadaci Colonial Williamsburg. Jako Francouz, který dobrovolně pomohl Spojeným státům získat nezávislost, je ve Spojených státech stále populární. Řekl bych, že dokonce populárnější než ve Francii. Napoleon se skutečně zasloužil o to, že se Lafayette dostal z vězení v Olomouci, a to smlouvou z Campo Formio v roce 1797. Myslím, že Napoleon a Lafayette se lišili v názorech na politiku a budoucnost Francie. Já dávám rozhodně přednost Napoleonovi!
Co si vlastně o Napoleonovi v době jeho vlády mysleli Američané?
Vztahy mezi USA a Francií se po roce 1799, kdy Napoleon uchopil moc, výrazně změnily. Obě země vedly v letech 1798–1800 tzv. kvaziválku, jež se odehrávala hlavně na volném moři. Napoleon ji ukončil a vztahy mezi oběma zeměmi se zlepšily. Roku 1803 prodal New Orleans a celé území Louisiany Američanům, čímž se rozloha USA zdvojnásobila. Díky vlastnictví New Orleansu Američané ovládli veškerý obchod po řece Mississippi. Američtí obchodníci dávali tedy Napoleonovi přednost před dřívější francouzskou vládou.
Napoleon měl i svůj vlastní americký sen. Po bitvě u Waterloo chtěl začít nový život v USA...
Starosta New Orleansu mu dokonce nabídl svůj dům, pokud by tam mohl přijet. Dnes je v něm restaurace The Napoleon House. Britské Královské námořnictvo však v červenci 1815 blokovalo všechny francouzské přístavy a pro Napoleona bylo obtížné uniknout. Jak známo, nakonec se Angličanům vzdal a byl převezen na ostrov Svatá Helena. Jeho bratr Joseph se ale do Ameriky dostal, žil ve Filadelfii, New Jersey a ve státě New York. Některá z jeho sídel stále stojí. Třeba v Bordentownu v New Jersey je muzeum, kde jsou uloženy některé jeho věci.
Představme si, že by se Napoleonovi útěk zdařil. Jak by ho Američané přijali? A co by v Novém světě dělal?
Myslím, že by byl přijat velmi dobře. Koneckonců byl velkou celebritou. Existují spekulace, které rozvíjí třeba film Monsieur N, že by si založil plantáž v Louisianě a tam dožíval své dny. Mně se však zdá těžko uvěřitelné, že by člověk jako Napoleon tiše zmizel z dějin. Myslím, že měl v povaze akci!
Rozebírat Napoleonovy činy, zásluhy, omyly i zločiny je na hodiny a hodiny debat. Kdybyste měl několika slovy shrnout jeho osobnost, co byste řekl?
Postupem času se toho o něm dovídám stále víc. A s každou novou informací, kterou objevím, mne překvapují jeho neuvěřitelná energie a mnohostranné znalosti.