Fráňo, proč?
Tryskomyš, která odmítala zpomalit. Vzpomínka na Františka Rajtorala. Očima „druhé mámy“.
Když zavolal naposledy, smál se. Rozverně povídá: „Jiřinko, moc dobře tu nevaří, ale aspoň svítí sluníčko. Je mi fajn.“Za čtyři dny si doma pod stropem uvázal pásek od kalhot a oběsil se.
Právě tam, kde František Rajtoral v jednatřiceti letech spáchal sebevraždu, ukončí fotbalová reprezentace svůj kalendářní rok 2022.
V jihotureckém Gaziantepu, roztahaném dvoumilionovém městě kousek od hranic se Sýrií, dnes proběhne přátelák Turecko – Česko.
Jiřina Kábrtová si navečer doma ve Svinově pustí televizi, bude fandit a vzpomínat. Na blonďáčka, pro kterého byla něco jako druhá máma. Vařila mu polévky, pekla buchty, brala ho s sebou do ostravských divadel, zařizovala lístky na koncerty spolužáka Nohavici a pokaždé mu pomáhala vstát, když se před ní v depresích rozplakal.
Marně mu opakovala, že na maniodepresivní psychózu existují léky: „Fráníček, můj andílek modrooký, jen mávl rukou: Žádné prášky, Jiřinko, zpomalí tě. Cožpak jsi někdy viděla fotbalistu, který by se sám od sebe rozhodl, že se bude po hřišti loudat? Já jsem přece tryskomyš.“
Býval nesmírně hbitý. Lehce rozevlátý, ale velmi rychlý. Jakmile rozkýval nohy a boky naznačil změnu směru, už byl pryč.
Na pravém kraji hřiště pendloval jako jojo. Centroval, nabízel se, ve sprintu kmital tam a zpátky. V lize nasbíral skoro 300 startů a s Plzní získal čtyři tituly. Hrával velké zápasy v Lize mistrů, taky za reprezentaci. Dneska by mu bylo šestatřicet a nejspíš by ještě někde kopal, protože fotbal miloval.
Jenže ho doběhla nemoc, kterou dlouho podceňoval a pak zamlouval. Skrýval ji za únavový syndrom, což znělo věrohodně.
Bývaly týdny, kdy nemohl vyjít schody. Tréninky? Zapomeňte. Jen doma zatáhl rolety, zamkl se na sedm západů a utápěl se v depresích. V Ostravě poprvé. Na konci podzimu 2008.
Zprvu si přestal přidávat v posilovně, vypouštěl souboje na tréninku, celý posmutněl, přestal házet fórky. Nakonec se omluvil trenérům, ať se na něj nezlobí, že se musí odpojit od týmu. Co od týmu, přímo od života. Kluk, který byl už z rodné Příbrami zvyklý na koňské dávky, se vypařoval před očima.
„Fanda bydlel na Bazalech, na stadionu měl byt. Neozval se den, dva, tři. Ptala jsem se kluků: Co mu je? Není nemocný? Blížily se Vánoce, tak jsem všem svým miláčkům napekla velký perníkový zvonec s číslem jejich dresu a logem Baníku. Rozdala jsem je a jedenáctka mi zbyla. Fráňova jedenáctka,“rozpovídá se paní Kábrtová.
Doma navařila kotlík zelňačky a vyrazila na výzvědy.
Půl hodiny zvonila, křičela, bouchala: „Fando, to jsem já.“
Trvalo, než se nechal přesvědčit. Odhrnul rolety, vrzly dveře a ven vyklouzla troska. Oči podlité nevyspáním, bledá tvář, záda shrbená: „Rozbrečel se, chytil mě kolem ramen a já mu povídám: Vzpamatuj se, Fráňo! Vždyť ty jsi děcko malé, máš celý život před sebou.“
Měl, ale trápil se. Když se cítil sám, nepochopený nebo nepodporovaný, utápěl se v depresích.
V Ostravě, v Plzni a nakonec v Gaziantepu, kde se rozhodl, že všechno ukončí.
Odpadlík z Ostravy
Nechal za sebou dopis, ze kterého si uděláte obrázek: investoval příliš, peníze na splácení neměl, turecký klub mu neplatil, spousta lidí mu dlužila. A hlavně byl sám. Podvedený, vyždímaný.
Třetí těžkou životní krizi, která se spojila s vrozenou bipolární poruchou, vyřešil fatálně.
„Já se nikdy s depresí nesetkala. Na mě chmury nechodí. Fandu bohužel ničily. A ve chvíli, kdy potřeboval nejvíc pomoct, mu nebyl nikdo nablízku.“
Na osud by si klidně mohla stěžovat i ona. Umřel jí manžel. V létě přišla o maminku, o kterou se láskyplně starala i po devadesátce. Taky skončila v Ostravském muzeu, pro které pracovala pětačtyřicet let. Nový primátor města jí nevoněl, tak šla.
Opustila ředitelskou kancelář a brzy se přestěhuje i ze svého domu ve Svinově. Je příliš velký, než aby se o něj dokázala sama postarat. Jako důchodkyně bude poprvé v životě bydlet mimo Ostravu, kterou má vrytou pod kůží.
Ale zpátky k Rajtoralovi. Tohle o něm napsal plzeňský kapitán Pavel Horváth ve své autobiografii: „V létě 2009 přišel jakýsi František, odpadlík z Ostravy, který se jakžtakž vyhrabal z únavového syndromu. Mátoha s blonďatými vlasy hozenými na patku. Tajně jsem ho sledoval a říkal si: Teď někdo vyskočí zpoza rohu a poví nám, že je to sranda pro skrytou kameru. Když k nám přestoupil, byl vetchý jako suchá březová větývka. Naštěstí nad ním trenér držel ochrannou ruku a z Rajtyho se vyklubal famózní krajní bek. Fyzicky nadupaný, rychlý, přímočarý a charakterově zdravý. Akorát měl na můj vkus příliš nízký pud sebezáchovy, protože si dovolil kličky v místech, kde se jiní obránci třesou strachy.“
V těch pár větách je řečeno všechno. Že byl výjimečný krajní obránce. Odhodlaný pracant, který si přidával, aby byl lepší. Taky je pravda, že hrával na hraně fotbalového harakiri, což souviselo s jeho náladami a duševním stavem.
Přitom ani jeho spoluhráči netušili, jak je jeho nemoc vážná.
Když si věřil, dovolil si tak riskantní kličky, až z nich trenéři šíleli. Ale taky si v Plzni prožil týdny hrůzy. Z perfektně trénovaného chlápka vycházela jen pára. Připomínal vyždímaný citron. Prý to byl zase únavový syndrom, který Rajtorala zastavil v rozletu.
A pak střih: skáče padákem, ženám kupuje pugéty, nejradši by se oženil, na dovolené v Egyptě si v rámci nepovinného tréninku vyběhne Mojžíšovu horu, kupuje si dalšího nadupaného sporťáka, ve kterém všechno bliká a duní odtud muzika, nechává se potetovat.
Jel z extrému do extrému. Jak rychle se dokázal nadchnout, tak rychle se mu nálada kazila. Všechno záleželo na tom, jestli se měl dobře. Na hřišti i v civilu.
Jakmile slýchal komplimenty, kopalo ho to dopředu. Býval extrémně rozjančený, zábavný, plný života. Dost mu v tom nahrávaly peníze, které jako úspěšný fotbalista vydělával. Mohl si dovolit cokoli.
„Bohužel byl jako mucholapka, která neuměla říct ne. A mouchy se na Fráňu slétaly čím dál častěji. Povídám mu: Nepouštěj se do velkého dobrodružství, nepůjčuj tolik peněz, neber si hypotéky. Stačí ti tři byty, pronajmeš je a bude dobře,“vzpomíná paní Kábrtová v restauraci pod Ostravským muzeem.
Sama navždy zůstane oddanou fanynkou španělského špílmachra Iniesty, za kterým se dokonce vydala do japonského Kóbe. Přivezla mu dárky, třeba čokoládu, ale nedočkala se žádné odpovědi. Později se dočetla, že Iniesta taky trpí depresemi. Jen má doma harmonické zázemí s manželkou a dětmi, což mu pomáhá, aby z problematických chvil vybruslil.
„Ach, ten můj Fráňa. Jak ten miloval děti. Měli jsme tady na Slezské mikulášskou nadílku. Přijel Fanda, blbnul a žongloval, až na něj děcka stála frontu. Kdyby měl vlastní děti, určitě by dneska žil a krásně se o ně staral.“
Přijď dolů do jeskyňky
Jiřina Kábrtová nezahálí, i když už není ředitelkou muzea. Zrovna pomáhá s historickým projektem o česko-polském pomezí. Jakmile se vrátila z polské Ratiboře, spěchala po schodech dolů do restaurace na rozhovor. Objednala si kolu a povídala. Někdy nadšeně, jindy s vlhkýma očima. Třeba o tom, jak zrovna sem chodil její Fráňa skoro denně. Pozdravil číšnice a ztratil se za rohem, kam nikdo nedohlédl. Vzal telefon a napsal kamarádce, která nad ním držela ochrannou stříšku: „Jsem v jeskyňce. Přijdeš?“Přišla vždycky.
Nechala si vyprávět dětinské hlouposti i nesmírně citlivé příběhy, které bolely na srdci.
Se spoustou fotbalistů Baníku prožívala jejich dospívání. Opatrovala je, nezištně a něžně. Kluky Ličkovy, Bolfa, nebožtíka Srnička, Laštůvku, Pavlenku, Střihavku, Stronatiho, Mičolu, Bystroně, Rajtorala i hromadu dalších. Od jara 1963 se hlásí k ostravským fandům.
Byly časy, kdy nevynechala zápas, přestože její manžel fandil Spartě. Dřív hrála na slušné úrovni basketbal. Kromě toho na vysoké škole vystudovala geologii a mineralogii, nosí titul RNDr. Když se po dvou hodinách rozloučíme, honem přecupitá Masarykovo náměstí, a jak se u zastávky Elektra míjejí tramvaje, tam zmizí na vernisáži.
Nedá dopustit na své dvě děti, na tři vnoučata a na milovanou Ostravu. A taky na kluky z Baníku, kterým pomáhala poznávat dospělý život mimo fotbalovou bublinu.
„Víte, když se Fráníček oběsil, poprosili mě z místního časopisu Patriot, jestli bych nenapsala vzpomínku. Tak jsem si sedla k počítači, ťukala písmenka do klávesnice a po tváři se mi koulely slzy: Cos to udělal, Franto?! Všechno by se dalo vyřešit. Žádná ostuda za to nestojí, aby si člověk vzal život. Bohužel za měsíc to přišlo znovu. David Bystroň udělal totéž. Měl dopingový nález, o kterém jsem věděla dřív než ostatní, a pak se mu zhroutil život. David se nejprve omluvil, že se mnou nepůjde do divadla, i když jsem měla lístky a čekala na něj. Povídám mu: Davide, kašli na to, před životem neutíkej, postav se k tomu čelem. Marně jsem ho přesvědčovala, aby žil. Kamile, své bývalé ženě, pak řekl: Podívej, jak to vyřešil Franta.“
Rajtoral se oběsil 23. dubna 2017 v Turecku, Bystroň 19. května ve Švýcarsku.
Oba byli sami. Měli dluhy. Jako výborně placení fotbalisté si dlouhé roky žili nad poměry, pak strádali. Investovali příliš, důvěřovali špatným radám, rozpadly se jim důležité vztahy a neuměli si říct, že to už stačí. Bylo pro ně nesnesitelně těžké vyskočit z bubliny, ve které bylo dobře a všichni jim tam nadbíhali.
Paní Kábrtová se snažila, nezřídka je varovala: „Na co si to hrajete? Spadněte už z té větve. Život nezačíná a nekončí v kabině.“
Zdálo se, že Rajtoral naslouchá. Rychle přestal dělat laciné fórky a rozjančené oči pokorně sklopil. Bohužel byl příliš důvěřivý. Chytil se třeba bývalého hokejového brankáře Dominika Halmošiho, taky Příbramáka, a rozjel s ním velký developerský byznys. Jak to s Rajtoralem dopadlo, to víte.
„Když měl Fráňa dvacáté narozeniny, upekla jsem mu ořechový dort. Z mých ořechů, které jsem sesbírala na zahradě a rozlouskala. On se rozplakal: Ten je pro mě? Celý? Nemusím se dělit? Od té doby jsem byla jeho vrba. Skoro všechna tajemství mi svěřil. Jen ten největší problém si chtěl nechat pro sebe. Snad aby neobtěžoval s duší rozervanou.“
Trosečníkem u Sýrie
Žádná ostuda za to nestojí, aby si člověk vzal život. David Bystroň udělal totéž.
Mávl rukou: Žádné prášky, Jiřinko. Zpomalí tě. Já jsem přece tryskomyš.
Když se rozhodl, že se nechá tetovat, vzal to se vším všudy. Byl zrovna ve fázi euforie. Coby silně věřící člověk, který s babičkou chodil na Svatou Horu, si na prsty nechal vepsat INRI, čímž se vyznal ukřižovanému Ježíši. „A na ruku by se hodila Boticelliho Madonna,“navrhla paní Kábrtová.
Na první pokus neuspěla. Ani na druhý. Vzala si k ruce kamaráda, kunsthistorika, aby svým slovům dodala grády. Teprve pak šel Rajtoral do akce. Tak dlouho jezdil za tatérem do Opavy, až se mu na celé pravé ruce odhalila barevná Madonna. A paní Jiřina spráskla ruce: „Fráňo, já myslela, že to bude decentní, malinké, jednobarevné. Ale tohle?“Nakonec uznala, že se to povedlo. Poslední zápas v české lize Rajtoral odehrál 20. srpna 2016. Pak přestoupil do Turecka, kde místo slibovaných milionů dostal za půl roku dvě výplaty. Právě to nahlodalo obchodní plán s nakoupenými byty v Písku, Českých Budějovicích a Příbrami. Nedokázal splácet půjčky. Z nadšeného developera, kterým byl původně, se rázem stal trosečník u syrských hranic.
Kousek za luxusním a hlídaným komplexem, kde bydlel, proudili utečenci z rozstříleného Aleppa. V noci za ticha bylo slyšet, jak v dálce duní bomby. Gaziantep v sobě přitom původně skrýval příslib, nejen finanční: „Volal mi Fráňa hned z letiště: Jiřinko, věděla jsi, že Ostrava je družební město Gaziantepu? Tady mi bude dobře.“
Nebylo.
Když paní Kábrtová loni odjela pracovně na hrad Zvíkov, poprosila kolegyně, jestli by se cestou zpátky nemohly zastavit v Příbrami. Na hřbitově. Chodily, hledaly a nakonec našly. Mramorový náhrobek se šálou Viktorie Plzeň.
Všude plno dohořelých svíček. A andělíčků.