To podstatné z listopadu 1989

Předseda ČSSD reaguje na text komentátora Českého rozhlasu Tomáše Procházky (MF DNES 14. 11.) o nejasných vyhlídkách sociální demokracie. Po 33 letech prý lidé ztrácejí pocit, že si vzali svou zemi zpět.

Postupem času se z velkých dnů naší historie stávají jen data v kalendáři. Ze dnů, které znamenaly přelom v životech milionů lidí, se stávají volné dny, kdy se nejde do práce nebo do školy, politici pokládají květiny a přednášejí projevy o tom, jak jsou vděční. Takovým dnem se postupně stává i 17. listopad. Moje generace si už jen čím dál hůř v paměti vybavuje emoce a naděje, které s ním měla spojené před třiatřiceti lety.

Přesto jsem přesvědčen, že i po tolika letech si v tento den snad každý vzpomněl na to hlavní a nejdůležitější. Tehdy jsme měli pocit, že si lid bere svou zemi zpět. Měli jsme pocit, že se mu vláda jeho věcí navrací.

Hlavní problém dnešní doby je, že se tento pocit opět vytrácí. Ne ze dne na den. Ne dnes a právě teď. Pomalu a vytrvale. Když je třeba půjčit peníze obřím holdingům, vždy se najdou. Když je potřeba zadotovat byznys miliardářů a nadnárodních firem, peníze se „natisknou“.

Sociální systém? To je nekonečná studnice peněz pro obchodníky s chudobou, majitele ubytoven a další chytráky. Daně? To jsou peníze, které odvádí ten, kdo nemá dost peněz, aby mohl optimalizovat.

A když je potřeba ušetřit, máme tu důchody, podpory v nezaměstnanosti, rodičák, zdravotnictví, školství. Zkrátka ušetříme na veřejných službách a peníze vezmeme těm, kdo se nemohou bránit.

Politika? To je způsob, jak to celé skrýt před zraky lidí. Opozice? S ní se budeme hodiny hádat o tom, zda za to může Rusko, nebo EU. Viník musí být vždy mimo náš systém. Když je třeba snížit daně nejbohatším, ti důležití se vždy shodnou. Když je třeba podpořit silné hráče, nikdo nekřičí. Křičet se má na Brusel a zlé sousedy. To nikoho nebolí.

Boj, který nekončí

V co jsme věřili před třiatřiceti lety? Myslím si, že v sílu člověka. Myslím si, že to byla důvěra v to, že systém může sloužit lidem. A právě takový stát jsme chtěli. Ne stát dokonalý, ale určitě stát sloužící těm, kdo jej tvoří. Stát, ve kterém se miliony lidí mohou spolehnout, že je tady pro ně. Že jedná v jejich zájmu.

Jsem přesvědčen, že boj o charakter našeho státu nikdy nekončí. Jen už to není boj, při kterém se jásá a zpívá na náměstí. Boj o charakter státu a společnosti se nevede proti jednotlivým kariéristům a „fízlům z honorace“. Ten boj se musí vést především mezi lidmi, kteří honorací nikdy nebyli a pravděpodobně ani nebudou.

Pokud dělníci, úředníci, řidiči, zdravotníci a učitelé přestávají věřit tomu, že stát je jejich, není to chybou populistů a demagogů, ale demokratů. Pokud čím dál víc lidí ztrácí víru v to, že jim společenské změny přinesou lepší život a zajistí bezpečí pro jejich děti, je to velké selhání. A je jen logické, že toho někdo zneužije. Žádný systém není dost dobrý, pokud neslouží lidem. Demokracie není hodnota sama o sobě. Hodnotu má pouze demokracie založená na důvěře a spolupráci všech vrstev společnosti.

Člověk je ochoten podporovat jen takový stát, na který se může spolehnout v těžké chvíli. To je přece země, na kterou jsme se těšili tehdy v sychravém listopadu.

Jsem sociální demokrat. A jsem hrdý na to, že má strana za těch třiatřicet let pomohla mnoha lidem v naší zemi. Mnoho rodin díky sociální demokracii lépe zvládá těžké časy. Ať už díky zvyšující se minimální mzdě, bezplatnému zdravotnictví a školství, slušnému rodičáku, nebo přiměřenému růstu důchodů. O každou z těch věcí jsme museli svést boj. Každá sociální jistota vznikala proti silnému tlaku těch, kteří ji považují za komplikaci a brzdu růstu bohatství. Přesto jsme v těch bojích často vítězili.

A také jsme toho hodně zkazili. Naši lidé se zapletli s korupčníky, kvůli moci a vlivu se ponižovali, chytali se do pastí a zapomínali na ideje, které měli rozvíjet. Těch chyb bylo dost a lidé nás za ně tvrdě potrestali. I to je pochopitelné a není se co divit.

Sociální demokracie je ale v naší zemi potřeba. Nenahradí ji populisté ani národovci. Je to právě sociální demokracie, kdo musí lidi přesvědčit o tom, že systém jim může sloužit a společenské změny mohou přinést lepší budoucnost jejich dětem.

Musíme ale najít odvahu vzepřít se. Tak jako jsme ji našli před tři čtvrtě stoletím. Jako tehdy v listopadu 1927, kdy jsme vyhráli nad bolševiky boj o Lidový dům. I tehdy se mezi sociálními demokraty našli stoupenci populismu a milovníci silného mocného medvěda na Východě. I tehdy mnozí věřili, že laciná zkratka a demagogie může přinést lepší výsledek než poctivá progresivní a sociálně odpovědná politika. Tehdy v sociální demokracii zvítězila idea sociálně spravedlivé, demokratické politiky a evropské spolupráce založené na rozvoji humanistických hodnot. Tehdy dokázala sociální demokracie dát jasně najevo, že stojí na straně lidí a dokáže bojovat za systém, který jim slouží.

Dnes je to vše možná ještě těžší. Naše společnost je rozložená a ztrácejí se přirozené vazby, které nás roky formovaly. Zároveň čelíme hrozbám, které jsou mnohem silnější než dřív. Jako by čím dál slabší a osamělejší člověk musel čelit celému světu a hrozbám, které se přes něj jako tsunami valí a sílí každým dnem.

Jsem sociální demokrat a dobře vím, že právě teď je potřeba lidem vrátit naději, že soudržná společnost a fungující stát je něco, o co se lze opřít. A povinností sociálních demokratů je k tomu přispět. Ne soutěží o to, kdo bude hlasitěji řvát. Ne lacinými hesly a planými sliby. Ale poctivým a vytrvalým bojem za ochranu jistot, které jsme pro lidi získali. Ať už jsou to spravedlivé důchody, slušné podmínky pro práci, sociální zajištění, nebo evropská spolupráce a mezinárodní bezpečnostní záruky.

Pokud dělníci, úředníci, řidiči, zdravotníci a učitelé přestávají věřit tomu, že stát je jejich, není to chybou populistů a demagogů, ale demokratů.